A nakonec to bylo úspěšně tažení, děčínské děti vybojovaly senzační stříbro. „O to víc to těší, že finále se hrálo doma a navíc přímým přenosem v televizi. Pro děti to byl obrovský zážitek,“ řekl Houška.

Jakube, sice jste prohráli finále, ale i tak jste se hodně radovali. Jak hodnotíte celkové druhé místo?

Jsem hodně spokojený. Ani jsem nepočítal, že bychom mohli dojít tak daleko. Minulý rok jsme měli silnější tým. Stoupali jsme postupně výš a výš, naše výkony rostly. Je to senzační výsledek.

Ve finále jste nestačili na děti z Brandýsa. Byla to pro vás jediná porážka v celém ročníku.

Brandýs měl daleko kvalitnější tým. My jsme měli vlastně pět baskeťáků, Brandýs měl celý tým baskeťáků. A to ještě prý dělali výběrový trénink. Ten rozdíl pak musel být znát. Pro nás už finále bylo nad rámec toho, co bychom mohli zvládnout.

Finálový turnaj se odehrál v Děčíně. Panovala tu výborná atmosféra, prostě to byl hodně povedený den. Souhlasíte?

Určitě! Všichni jsme spokojení s tím, jak to u nás probíhalo. Byli jsme předběžně domluveni, že když postoupíme mezi poslední čtyři, bude finále v Děčíně. A to se podařilo. Takhle by to mělo vypadat, měli jsme kladné ohlasy i od ostatních týmů a trenérů.

Finálový zápas proti Brandýsu vysílala přímým přenosem stanice Nova Sport. Řešili děti fakt, že budou v televizi?

Řešili. A opravdu intenzivně. Více, než rodiče (smích). Dostat se v deseti letech do televizi, dávat rozhovory, mít svoje fotky na světelné tabuli… To je prostě svátek. Až mě bylo líto, že jsem tohle nemohl jako kluk zažít. Byla to úžasná záležitost.

Vaším parťákem na lavičce byl další bývalý basketbalista Miroslav Soukup. Jaká byla spolupráce?

Míru jsem vyzval v průběhu ročníku. Začal u nás trénovat kategorii U 12. Poprosil jsem ho o pomoc. A Míru to trénování nesmírně chytlo. Díky práci se tomu pár let vyhýbal. Má hodně zkušeností, takže jeho rady byly určitě k užitku. Jsem rád, že jsme u toho byli oba.

V týmu jste měl oba syny Marka a Filipa. Jak těžké bylo je trénovat?

Bylo to těžké a hodně. Mára byl tahounem, prakticky nás dostal do finále. Někdy se zdálo, že hraje až moc na sebe. Ale ostatní věděli, že on je lídrem. Až v průběhu finále jsem si uvědomil, že jsem opravdu pyšný táta. Máru trénuji i u nás v klubu a jsem na něj přísnější. Ale on to bere, poslouchá moje rady a snaží se je naplnit. Chce vyhrávat, je to pošuk (smích). Fíla je mladší, střídal se se stejně starým spoluhráčem. Ale byl platným členem našeho týmu.

Zdá se, že myšlenka turnaje Jr. NBA League, je opravdu krásná. Vše se tímto ročníkem zase posunulo směrem dopředu.

Pro děti je to hlavně obrovská motivace do další práce. Přinesou si neskutečné zážitky. Je abnormální, co tady děti můžou zažít. Závidět musely děti, které se třeba přišly koukat. Když jsem viděl, jak babičky, nebo dědové v hledišti brečeli…Byla to krása. Tenhle turnaj ukazuje sport v takovém měřítku, ve kterém by měl být ukazován.