Už dlouhou dobu pracuje jako šéftrenér mládeže BK Děčín, která získává na kvalitě každou sezónu, nově se pak zapojil také do práce pro Českou basketbalovou federaci. O tom všem a dalších věcech hovořil v rozhovoru, na který Robert dorazil s malým zpožděním, protože ve svém nabitém rozvrhu našel ještě dvě hodiny času, který věnoval děčínské nemocnici, kde pomáhá ve skladu. Zkrátka Válečník tělem i duší.

„Chci se samozřejmě udržovat ve formě a rád bych pokračoval s basketbalem ve druhé nejvyšší soutěži, kde jsou jeden, dva tréninky a jeden zápas týdně. Konkrétně to bude v Chomutově," prozradil Robert Landa. 

Jak dlouho jste už vlastně mimo hru?
Minulou sezónu jsem hrál jen na podzim, pak přišly operace. Vše jsme s lékařem směřovali k tomu, abych byl k dispozici pro vrchol sezóny v roce 2020. Jenže pak přišlo ukončení soutěží kvůli covidu a bylo po sezóně.

Jen pro připomenutí, co vás trápilo?
Měl jsem vleklé problémy s achillovkami. Chronické záněty, které vyústily v operace obou nohou. Pan doktor Provazník mi obě šlachy vyčistil, ořezal srůsty a nyní se cítím dobře. Můžu zase chodit i běhat.

V letošní sezóně jste ale odehrál za Děčín jen dva zápasy.
Po skončení minulé sezóny jsem musel přehodnotit jak dál se svojí kariérou. Achillovky jsou teď OK, ale nejsou připraveny na to, aby snesly dvoufázové tréninky a dva soutěžní zápasy v týdnu. Už jsem si zkrátka nebyl jist, jestli chci riskovat další případné problémy. Vše pak vyvrcholilo v Praze při křtu knihy primáře kardiologie nemocnice Na Motole, Josefa Veselky, který byl lékařem u reprezentačního týmu U16 a pozval mě na tuto akci. Na křtu jsem se potkal s Jiřím Zídkem, který mi řekl větu, jež mě zasáhla: "Tu poslední sezónu jsem už hrát neměl." Já v té době ještě stále zvažoval, že bych ještě jednu sezónu zvládl, ale tahle věta byla asi hřebíček do mé profesionální hráčské kariéry. Navíc, přišla nabídka od České basketbalové federace, abych se stal ústředním trenérem mládeže dívek v České republice. A já ji tentokrát po několika jednáních přijal. Před několika lety mě ČBF na stejnou pozici také lanařila, ale já chtěl ještě hrát. Dnes už vím, že moje profesionální hráčská kariéra je u konce.

Takže jste skončil?
S děčínským klubem jsem se domluvil, že svoji kariéru ukončím a energii a čas, který jsem věnoval A týmu, nasměruji do federace. Budu tedy dál pokračovat jako šéftrenér mládeže v Děčíně a druhý úvazek přijmu na ČBF jako ústřední trenér dívek.

Uvidíme vás tedy ještě v dresu Děčína?
Stát se může cokoliv, obzvlášť v této sezóně. Pandemie covidu tu stále je, v České republice se to nevyvíjí vůbec dobře, takže pokud by se kádr áčka dostal do úzkých, budu k dispozici. Ale už to nebude na té plně profesionální úrovni. Chci se samozřejmě udržovat ve formě a rád bych pokračoval s basketbalem ve druhé nejvyšší soutěži, kde jsou jeden, dva tréninky a jeden zápas týdně.

A barvy jakého týmu byste hájil?
Měl by to být Chomutov.

Takže kdy bude rozloučení s hráčskou kariérou?
Kariéru jsem na hřebík ještě úplně nepověsil a moje rozlučka se teprve chystá. Každopádně poprosím o pomoc Koubu – ta jeho byla sukces (smích), a to jsem tam chyběl.

Váš hlas je ale slyšet při spolukomentování videopřesnosů z ARMEX Sportcentra.
Jsem za tohle moc rád, i proto že se mohu dostat do haly, vidět se s kamarády a sledovat zápas Válečníků naživo. Ale také mě to ohromně baví a vnímám to i jako rozvoj svých dovedností. V tom mi moc pomáhá Kuba Bureš, velký (nejen fyzicky) profík, který má ohromné basketbalové znalosti,skvělý projev, ale umí se i nechat do zápasů zdravě vtáhnout. Já si komentování užívám, když se klukům daří, ale když jim to nejde, nejraději bych vlétl na palubovku a pomohl jim.

Co říkáte dosavadním výkonům Válečníků?
Děčín si v minulých letech sáhl na historická výsledková maxima, má čtyři stříbrné medaile, a tak nějak se počítá s tím, že to bude pořád. Ale momentálně na to není kádr. Nemyslím to nijak zle, tak to prostě je. Máme teď čtyři, pět zkušených borců a k nim je devět mladých hráčů, kteří ale mají ještě tři až čtyři roky na to, aby se stali  platnými hráči NBL. Víte, kdyby mě viděl současný trenér Tomáš Grepl v jejich věku, určitě by se hodně rozmýšlel, jestli mě do A týmu vzít. Mladí hráči jsou ale zapojeni do přípravy, nastupují do zápasů a mají své minuty. To je skvělé a je to výborná investice do budoucnosti. Ovšem tým je hrozně mladý, a přestože má potenciál, chybí mu zkušenosti. A to se pak odráží ve špatném čtení hry, vnímání toho, co se děje na hřišti a pohybu. Hodně jejich chyb vzniká jednoduše z toho, že jsou ve špatný čas na špatném místě. Jsou to drobnosti, ale například tak zkušený tým jako je letos Kolín, toho umí dokonale využít. Navíc těch mladých je v děčínském dresu opravdu mnoho a jsou to opravdu ultra mladíci. Je pro ně obtížné se během zápasu orientovat v sobě, s potížemi pak řídí své spoluhráče – na to musí být už hráč vyspělý, aby v rychlosti hry, emocích a zápalu ještě vhodně komunikoval se spoluhráči. A navíc ještě musí přemýšlet, kdo proti nim hraje, co bude s největší pravděpodobností dělat, jestli bude střílet nebo najíždět… Prostě je toho opravdu hodně, zkušenosti se nenatrénují, na jejich nabytí je zapotřebí čas.

Teď opustíme áčko a zamíříme mezi mládež BK Děčín. Jak vnímáte současnou situaci jako její šéftrenér?
Je to smutná, tíživá situace. Na druhou stranu máme prostor dotáhnout do konce řadu věcí, které jsme nosili v hlavách, ale nebyl na ně čas. Každopádně týmově trénovat se nyní nedá, takže využíváme toho času, abychom si uklidili stoly. A řekl bych, že toho využíváme na sto procent. Například Radek Kroupa nyní zpracovává historii působení zahraničních hráčů v Děčíně, zmapuje jejich přínos pro tým, odkud přišli a kam odešli. Z toho by pak měla vzniknout mapa. Díky podkladům od Jindry Strašnova jsme důkladně zpracovali historii BK Děčín, umístili jsme jí na web a plánujeme ji dát do haly. Tyhle věci stojí hodně času, který by na ně nebyl při normálním režimu.

Mládež tedy nehraje ani netrénuje?
Přesně tak. Dvanáctého října 2020 se uzavřely soutěže i tréninky mládeže, od té doby se nekoná nic. Tedy jeden týden jsme zkusili tréninky s rouškami, ale nešlo to. Bylo to hraní na trénink. Na druhou stranu se děti mohly alespoň potkat. Zkrátka jsme teď na nule, což je veliká změna, když si uvědomíme, že v normálním režimu měly děti tři až čtyři jeden a půl hodiny dlouhé tréninky ve vysoké intenzitě týdně, k tomu pak víkendové zápasy. A teď nic… Jen pro srovnání uvádím, že Polsko a Maďarsko tréninky mládeže umožňuje, Benelux zachoval sport dětí do dvanácti let. U nás neprošel ani pilotní projekt obnovy soutěží mládeže pod kontrolou hygieny a ministerstva zdravotnictví. Zastavili jsme sport – naději na lepší zdraví národa a tvrdě omezili i vzdělávání, naději na lepší budoucnost. Těším se, až se situace uklidní a vrátíme se k tréninkům a výchově dětí.

Jak tohle se svými svěřenci zvládáte?
Posíláme dětem elektronicky tréninky, snažíme se dávat jim náměty, co by mohly dělat. V minulých dnech běžela soutěž Hejbni se od ČBF, která nám ještě více oživila komunikaci s hráči. Ale tohle všechno se nedá srovnávat s tréninkem naživo, kde je ohromný výdej energie i pozornosti, jsou tam emoce, děti se potkávají a komunikují spolu.

Co bude takhle dlouhé přerušení znamenat pro mládežnické soutěže?
Nevím, to se můžeme jen domnívat. Ale máme i dobré zprávy, kdy třeba při soutěži Hejbni se, což byl třítýdenní blok, se nám zintezivněla komunikace s hráči, kteří nám posílali zpětnou vazbu toho, co dělali a trenéři museli vše zapisovat. Tím jsme si zkontrolovali členskou základnu a zjistili jsme, že osmdesát procent hráčů a hráček s námi komunikovalo. To je dobré. A také jsme věděli, že se doma jen neválí na gauči, že něco dělají, že se hýbou. Všem svým svěřencům neustále opakuji, že jakákoliv aktivita je skvělá. Jít se na chvíli proběhnout ven - super. Doma si zaposilovat - výborně. Běžky, brusle - bravo. Nechci, aby děti jen seděly doma a koukaly do monitoru či displejů. Chci, aby šly ven, podívaly se po obzoru a rozdýchaly se. Je to všechno samozřejmě nesrovnatelné s tréninkem, ale aspoň něco.

Nečekáte tedy nějaký veliký úbytek mladých hráčů?
Jak jsem již řekl, teď s námi komunikovalo osmdesát procent hráčů a hráček, u kterých věřím, že se k basketbalu vrátí. Že jim basketbal chybí, že jim chybí kamarádi. Také hodně sázím na rodiče, jenž snad chápou, že sport je zapotřebí nejen pro tělo, ale také pro psychiku. Těšíme se na to, až se opatření uvolní a dovolí nám vrátit se do rolí trenérů, protože tím sebereme z ramen rodičů jednu starost. Vždyť dnes je rodič stálou domácí uklízečkou, stálou domácí učitelkou, stálým domácím vychovatelem a stálým domácím výživovým poradcem. A k tomu jsme mu ještě přihodili roli trenéra. Tohle se nedá zvládat! Navíc při standardním režimu nechceme, aby rodič přestupoval z role rodiče do role trenéra. To je věc, které může narušit vazby mezi rodičem a dítětem. Ale teď bohužel tuto úlohu musí přijmout.

Snažíte se děti i nějak zabavit?
Děláme různé věci, abychom udrželi naše hráče v komunitě. Třeba posíláme dětem online test ohledně znalostí NBL, test ze znalostí historie BK Děčín, test z basketbalových pravidel, což si vzal za své Honza Kout, který je rozhodčím. Já jsem třeba pak před utkáním áčka s Kolínem poslal test znalostí o hráčů soupeře. Také posíláme online osmisměrky nebo hry s basketbalovou tématikou. Snažíme se zkrátka, aby jednou týdně, jednou za čtrnáct dní, měly nějaký nový úkol, aby nezapomněly, že BK Děčín je stále s nimi. Chceme, aby komunita byla provázaná. Jediné, do čeho jsme nešli, byli online tréninky. Vidím, kolik času tráví mé děti v této době u monitorů a nechci do nich ještě "solit" další hodiny u počítače. Jsem raději, když rodiče vezmou děti ven a jdou se protáhnout na čerstvý vzduch.

Venku to ale nyní basketbalové příliš nevypadá.
Na jaře to ještě šlo – šli jsme ven po skupinkách, zahráli si a zastříleli na koš. Jenže teď v zimě tohle nejde. Sice si někteří kluci chodí střílet ven, ale po patnácti minutách jsou zmrzlí. Navíc v zimě je brzy tma, takže není ani čas, obzvlášť když máte online výuku do tří. Pak už není na nic čas, možná tak jen si zalézt pod deku a sníst cukroví.

Musím říct, že nápady s online testy mi přijdou skvělé. Kde jste brali inspiraci?
Moje dcerky chodí do Jurty, lesní školy v Nebočadech, kde jsou skvělé učitelky a online čas uchopily velice inspirativně. Pro děti je samozřejmě daleko snazší se učit v takhle zábavné formě. Takže řadu nápadů jsem převzal od nich. Škola třeba vytvořila osmisměrku, kde děti hledají vyjmenovaná slova, já vytvořil osmisměrku, kde se hledají nejlepší střelci NBL za tři body. Testy jsou uživatelsky příjemné, běží na telefonech i počítačích. Myslím si, že jsme jeden z mála basketbalových klubů, který se v době pandemie vydal i touto cestou udržení provázanosti v klubu.

Na začátku rozhovoru jste prozradil, že jste navázal další spolupráci s Českou basketbalovou federací. Mohl byste to rozvést?
Na jaře a v létě loňského roku proběhla moje jednání s federací, která měla o mě zájem už delší dobu a jsem rád, že to nakonec dopadlo. Já jsem si ještě chvíli myslel na působení v áčku Děčína, ale když mi můj zdravotní stav už nedovolil hrát, rozhodl jsem se, že nabídku přijmu a čas věnovaný áčku nasměřuji do federace. Nyní mám tedy menší úvazek a moje pozice se jmenuje ústřední trenér mládeže dívek. U chlapců je v této pozici Jiří Welsch. Mám na starosti řízení, kontrolu a podporu komunikace se sportovními centry mládeže. Druhá část úvazku se pak týká reprezentací, kde jsem hlavním trenérem U15 a následuje kategorie U16, kde budu nadále asistentem trenéra. Pod mojí pozici pak spadají ještě kategorie U17 a U18 z pohledu kontroly, řízení a podpory. Mým hlavním úkolem bude komunikovat s trenéry, provázat týmy, kontrolovat sportovní centra mládeže, jezdit po zápasech a sledovat vybrané hráčky. Úkolů je hodně, stojí to dost času, ale práce je to velmi pestrá a moc mě baví.

Může Děčín získat statut sportovního centra mládeže?
Může, a chlapecké složce je to naším dlouhodobým cílem. S trenérským týmem na tom soustavně pracujeme od roku 2010. Teď jsme si vyhodnotili naše snažení a rád se pochlubím, že nám třikrát narostla členská základna, máme třikrát tolik týmů v chlapeckém basketbalu a máme obsazené všechny kategorie, kde jsme nyní připraveni jít do kvality. Na severu Čech je sportovní centrum mládeže v Litoměřicích, se kterými jsme od kategorie U15 dolů již konkurenceschopní. Naší prací, kvalitou trenérů a zázemím na podmínky SCM dosahujeme, ale o přidělení statusu rozhoduje Česká basketbalová federace a například u kluků je podmínkou, aby klub měl alespoň jednu extraligovou soutěž.

Z toho by mohlo určitě profitovat i áčko Děčína.
Takový je plán. Naše systematická a koncepční práce je od ročníků 2003 a 2004, takže talentovaní hráči z těchto kategorií by se postupně měli zapojovat do práce s A týmem. Není to ale náš jediný cíl, vychovávat reprezentanty nebo hráče pro áčko. Pro nás je velmi důležitá široká basketbalová komunita, ze které se ale může vyklubat reprezentant nebo hráč do našeho áčka. Ovšem  tohle se povede jen jednou za čas. Teď ale mají mladí hráči dost šancí, trenér Tomáš Grepl se jim hodně věnuje a jsou navázáni na A tým. Mohou si vyzkoušet, kam až jsou schopni se propracovat, kde je jejich strop. Můj byl v NBL a jsem rád, že jsem příležitost hrát nejvyšší českou soutěž měl.

Článek je převzatý z bkdecin.cz!