Pavel Budínský už Děčín nekoučuje, pět let staré vzpomínky na euforické play-off a cestu za druhým místem v lize, mu v hlavě zůstaly. „Finále na zimním stadionu bylo pro mě největším basketbalovým zážitkem. A nejenom pro mě,“ přiznal rodák z Jičína.

V roce 2015 jste se dostali poprvé v historii klubu do finále. Na tuhle sezonu se určitě dobře vzpomíná, viďte?
Vzpomínám na ní moc rád, protože se v ní skloubily výborné celosezonní výsledky s krásnými emočními prožitky, které dohromady psaly historii klubu. Hovoří se často o finále ligy, ale my hráli i finále Českého poháru! Takže za mě výborná sezona.

Jaké faktory vás posunuly do finále?
Nelze to shrnout jedním slovem. Ale myslím si, že to v první řadě byla touha, která postupem času neustále sílila díky tomu, že jsme si všichni od začátku sezony začali uvědomovat kvalitu našeho týmu. Předváděná hra přinášela dobré výsledky. Vždyť jsme po základní části skončili na skvělém druhém místě s bilancí 32 výher a 10 porážek. Za námi zůstaly silné týmy jako Prostějov nebo Pardubice. Ve druhé řadě bych vyzdvihl povahové a charakterové vlastnosti týmu, jeho skladbu, co se jednotlivých rolí týká. Dále to byla pracovní morálka hráčů v tréninkovém procesu. Takhle bych mohl dlouze pokračovat.

Cesta v play-off byla rozmanitá. Ve čtvrtfinále jste přejeli 3:0 Ostravu, v semifinále to byla velká bitva proti Prostějovu. Měli jste velkou výhodu, že jste sérii začínali doma.
Rozhodně. Byl to klíčový faktor pro tento historický okamžik. Prostějov byl tehdy velmi silný, navíc pětkrát po sobě hrál finále s Nymburkem, takže měl zkušenosti z těchto těžkých bitev. Navíc nás ve finále Českého poháru jednoznačně přehrál. A my jsme věděli, že pokud chceme uspět, tak musíme domácí prostředí jednoznačně využít. Myslím, že to pochopili i naši fanoušci, kteří nás v každém utkání neuvěřitelným způsobem podporovali.

Pocity po pátém semifinále proti Prostějovu musely být nepopsatelné. Vy jste se dokonce zapojil do pozápasových oslav.
Bylo to velmi krásné, euforické. Byla to pro mě dlouhá a náročná cesta, za kterou jsem byl odměněn neskutečnými přívaly emocí. Ta atmosféra v hale byla neuvěřitelná a já si ji chtěl užít tak, jako ostatně všichni, kdo měli z našeho postupu radost. A ty pozápasové oslavy vycházely z daného okamžiku, ale i mého příslibu hráčům, kteří tento příslib okamžitě využili.

Finále jste pak odehráli na zimním stadionu, kam přišla hromada diváků. Byl to pro vás v té chvíli největší basketbalový zážitek?
Jednoznačně. Myslím si, že to byl největší zážitek i pro řadu dalších lidí.

Jak se hrálo finále proti Nymburku? První zápas jste nebyli daleko od nečekaného vítězství na půdě soupeře.
Nastupovat proti Nymburku je vždy skvělé, ale hrát proti němu finále je trochu více speciální. V prvním utkání jsme Nymburk zaskočili a myslím, že prohra o pět bodů byla i dalším faktorem, proč přišlo tolik lidí na zimák. Nymburk se pak víc zkoncentroval a prokázal svoje kvality ve druhém a následně i ve třetím utkání.

Kdo byl tehdy tahounem vašeho týmu? Určitě je potřeba zmínit přínos Tomáše Vyorala.
V tehdejším týmu bylo více tahounů a protože neměli velké ego, tak se nikdy moc neřešilo, kdo a kdy byl víc vidět. Ale je pravda, že konkrétně přínos Tomáše bylv klíčových okamžicích tak mimořádný, že měl skutečně zásadní vliv na historický postup do finále.

Zůstala vám v paměti nějaká finálová perlička?
Perlička snad ani ne. Spíš si vždy vzpomenu na předzápasovou cestu z mé kanceláře na zimák, kdy na mě troubila auta, lidé mě zastavovali a já jsem nechápal, co se děje. Než mi došlo, že jsem se na tomto „blázinci“ spolupodílel a že to vůbec není špatné.