Polsko je blízko, ale nic nemůže být Česku vzdálenější než takový zákon. Tmářství, řekne si většina zdejších bez pochopení pro většinu Poláků, kteří si přejí chránit život dítěte bez ohledu na cokoli.

Není to jen polská či česká věc. Tohle je dilema západní civilizace, která vzešla, krom jiného, z ducha křesťanství. Člověk je považován za nejvyšší a nedotknutelnou hodnotu, s jedinou výjimkou. Pokud se ještě vyvíjí v těle matky, může být beztrestně zabit do určité doby.

Někdo nyní mává rukama: „Jak to, že zde používáte slovo zabit? Vždyť vědci přece dokázali, že několikatýdenní plod je všechno jiné než lidská bytost.“

Jenže v tom to vězí: pro někoho dokázali, pro jiného to nedokázali. A není to vůbec záležitost náboženství. I „neznabožské“, liberální státy staví život na první místo. Jenže v případě potratu proti tomu stojí jiná, stejně důležitá hodnota: právo ženy nakládat se svým tělem, jak uzná za vhodné.

V ideálním světě by si všechny ženy přály donosit dítě, jakkoli jsou jeho šance malé. Společnost by jim poskytla všemožnou podporu a novorozenců, na které matky nestačí, by se ujala a poskytla jim skvělou péči.

Jenže ideální společnost není. Česko a většina zemí dává přece jen přednost právům matky před právy plodu. Polsko se vydalo jinou civilizační cestou. Nikdo na světě neumí posoudit, zda je horší.