Každá válka přináší uprchlickou vlnu. Z Ukrajiny se teď snaží dostat do bezpečí statisíce lidí, především žen a dětí. Nejčastěji směřují do Polska, na Slovensko a do Česka. Mají tady příbuzné a známé, ale zároveň vědí, že domácí obyvatelstvo je přijme s otevřenou náručí. Jejich synové, manželé a otcové nasazují životy nejen za svou vlast, ale i za tu naši. Státní složky a neziskovky se rychle zmobilizovaly a pomáhají, kde se dá. Lidé nabízejí ubytování v soukromí.

Otázka zní, co bude za měsíc či za rok? Válka se může vléct, proměnit se na úporný guerillový boj. Kyjev bude potřebovat stálý přísun peněz a zbraní, utečenci trvalé ubytování, zdravotní a sociální zabezpečení, místa ve školách.

Jsem si bohužel jistá, že se objeví političtí kšeftaři, kteří začnou proti nešťastníkům z Ukrajiny nasazovat. Nehledě na mohutnou ofenzivu prokremelských dezinformátorů, kteří budou tvrdit, že kdybychom ponechali Zelenského zemi jejímu osudu, nemusela by značná část rozpočtu směřovat na posílení armády a péči o běžence.

Kateřina Perknerová
Zkouška, v níž politici obstáli

Ukrajinská krize přináší i hlubší zamyšlení nad vztahem k lidem utíkajícím před válkou. Neboť o co příšernější je utrpení Ukrajinců než Syřanů a Iráčanů, kteří prchali před řáděním islamistů či občanskou válkou? Oč méně lidskými bytostmi byli zoufalci z blízkovýchodních zemí, jež cynický diktátor Lukašenko přepravil na hranici s Polskem, kde je Západ nechal umírat vysílením za ostnatým drátem?

Exministr vnitra Jan Hamáček kdysi řekl, že jeho snem je přivézt do Česka aspoň třicet syrských sirotků z řeckých uprchlických táborů. Zbaběle nedovezl ani jednoho. Ač můžeme donekonečna mluvit o rozdílných civilizačních okruzích, měli bychom mít na paměti, že se všichni rodíme nazí a nevinní. A že lidské právo na život je nedělitelné.