Co je psáno, to je dáno, říkávalo se dříve. Dnes už se to moc neříká. Žijeme v době, kdy veřejný prostor je naplněn těžko rozpoznatelnou směsí informací, polopravd a falešných zpráv.Výsledkem pak je, že lidé nevědí, čemu mají věřit. Buď přestávají důvěřovat čemukoli, nebo jsou schopni za pravdivé pokládat i naprosto bláznivé teorie.

Nemálo z nás tak očkování proti covidu má za rafinovaný způsob, jak do těla vpravit mikročip, aby nás mohl ovládat Bill Gates. Psali to na internetu, tak na tom něco bude.

Ano, výrazný podíl na relativizaci pravdy mají sociální média. Nabízejí uživateli právě ty informace, které chceme číst. A naopak zprávy, jež by narušovaly náš pohled na svět, nám Facebook a spol. předloží jen omezeně.

O to silnější roli by v boji o důvěru občanů v tomto měla hrát média, která se označují za seriózní, či chcete-li, tradiční. Ale děláme to?
Hlavní zprávou minulého týdne byl „odhalený“ plán Jana Hamáčka, který prý chtěl v Rusku vykšeftovat ututlání vrbětické kauzy výměnou za milion sputniků (myšleno vakcín). Kvůli aféře se mimořádně scházel parlament, opozice volala po demisi, potvrzování a popírání obvinění pršela každou chvíli.

O upřímnosti Jana Hamáčka nemám vysoké mínění. Různé verze důvodů jeho ruského výletu, které postupně předkládal, také budí spíše pochybnosti.

Nedá se vyloučit, že o handl s Kremlem stál. Nedá se ale ani vyloučit, že to bylo úplně jinak. Můžeme věřit, nebo nevěřit. Ke svému rozhodnutí, ale žádná fakta (alespoň zatím) nemáme k dispozici. A tak se rozhodujeme podle toho, komu více fandíme.

Ti, co Jana Hamáčka nemusí, mají jasno. Je to vlastizrádce a chtěl handlovat se smrtí dvou zavražděných Čechů. Druhá část veřejnosti se jen utvrzuje v názoru, že více než s fakty pracují novináři s domněnkami.

Autoři třaskavého článku, který vše odstartoval, za svým objevem pevně stojí. Důkazy mají schované na tajném místě a ukáží je u soudu. Tam je ostatně posílá sám Jan Hamáček. Za pomluvu.

Čekání na soudní verdikt ale není dobrým vyústěním příběhu. Bude trvat měsíce či spíše roky, než se dobereme nějakého závěru. I proto by zmínění novináři měli čtenářům dokázat, že pro zásadní bod svého článku (plánování výměnného obchodu) mají věrohodný podklad. Jinak se kauza zařadí mezi ty s otevřeným koncem a jen přispěje k nabourávání důvěry veřejnosti v tradiční média.