Kliknutím zvětšíteTrump během čtyř let dokázal poškodit mnohé, co generace Evropanů a Američanů před ním v transatlantickém partnerství budovaly. Zničil už na počátku prezidentství naději na transatlantickou obchodní a investiční dohodu, podpořil odchod Velké Británie z Evropské unie a i po brexitu přesvědčoval Londýn, ať si z partnerství s Unií neponechá téměř nic. I když na obchodní válku s EU nedošlo, už hrozby, které vůči Evropanům stále vznášel, atmosféře nijak neprospěly. S Unií odmítl spolupracovat i ve snaze o omezení klimatických změn a pod heslem, že vliv lidstva na globální oteplování je nesmysl, vypověděl za USA už schválené klimatické dohody.
Trump byl první americký prezident od druhé světové války, který nebral Evropu, Evropskou unii jako partnera, ale jako konkurenta, kterého je třeba přinejmenším co nejvíce oslabit. A to i včetně podpory demokracie ve svých zemích oslabujících politiků, jako jsou Viktor Orbán nebo Jaroslaw Kaczynski.
Přes velké obavy pramenící ze snahy putinovského Ruska ovlivnit volby v roce 2016 v Trumpův prospěch přinesly ale poslední čtyři roky v NATO a ve strategii vůči Moskvě naopak několik kladů. Tlak na evropské spojence, aby zvýšili své výdaje na obranu na aliancí doporučená dvě procenta, přinesl výrazné zlepšení obranyschopnosti evropské části NATO.
Pod tlakem republikánského Senátu Trump nejen neoslabil, ale ještě zvýšil tlak na Moskvu jak sankcemi, tak vypovězením Ruskem porušovaných smluv a také zvýšením americké i alianční přítomnosti na východním křídle NATO. Ukrajině, opět i díky tlaku republikánských senátorů, pomohly zbrojní dodávky USA vyrovnat situaci na donbaském bojišti, kde nevede válku jen se separatisty, ale i s ruskými jednotkami.
EU by neměla dělat caviky
Správný odhad měl Trump v otázce Číny, tedy alespoň v závěru svého prezidentství, kdy označil pekingský diktátorský režim za největší hrozbu pro USA i svobodný svět. Podpora Spojených států Tchaj-wanu i dalších států jihovýchodní Asie, které ohrožuje čínská expanzivní politika, je zcela na místě. Podobně také obchodní tlak na Čínu, aby ukončila nefér ekonomické praktiky. Neúspěšné snahy EU dohodnout se s Pekingem po dobrém, ukázaly, že Trumpova tvrdá cesta byla lepší.
V tuto chvíli to ale vypadá, že Biden, který má podle průzkumů před Trumpem několik dní před volbami náskok asi deseti procent hlasů, vyhraje. Z mnoha pohledů to je pro nás Evropany důvod k oslavě. Neměli bychom však zapomenout na „lekci Trumpem“ a opět neupadnout do jakéhosi nesvéprávného postavení vůči USA a spoléhání se, především v otázkách obrany, na americkou pomoc. Právě v této oblasti se může stát, že americký zájem o nás nezesílí, ale zeslábne.
Biden bude zřejmě chtít obnovit jednání o transatlantické obchodní a investiční dohodě. A tady by EU po trumpovské lekci neměla dělat přílišné „caviky“, protože koronavirovou krizí oslabená ekonomika bude potřebovat povzbuzující impulzy. A jedním z nich by mohla být tato partnerská dohoda s USA.
V české politice by pak mohl úspěch Joea Bidena a návrat USAk umírněné demokratické politice přinést posílení těm politickým silám, které ideály západní demokracie a lidských práv pokládají za své. Spojené by mohly být i pro Česko opět předobrazem demokracie, který lze následovat.
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
