Byl tak dobrý, že se mu to prakticky vždycky podařilo. Klidně i několikrát za zápas. Ulich to však nedělal proto, aby protivníky zesměšnil. On miloval fotbal, tu nejhezčí hru. Měl z ní radost, bavil se při ní i v profesionálních dobách i když samozřejmě s mírou.

Stejnou optikou je třeba koukat na branku slávistického gólmana Ondřeje Koláře, kterou vstřelil z penalty do příbramské sítě. Všimli jste si, jak zářil, jak se radoval? Splnil se mu sen, to bylo očividné. Navíc pobavil diváky (na stadionu i televizní). O to přece jde „až“ v první řadě.

Podobně jako Ulich nechtěl Příbrami dokázat, že je něco víc. Jen si prostě užil chvilku, na niž nezapomene do konce života. Kdyby za to měl být pranýřován, byla by to kravina, šílenost, další důkaz dnešní, někdy až přehnané hyperkorektnosti. To by pak mág Roger Federer nesměl zahrát úder mezi nohama? Nebo Lionel Messi rozdat housle, jak to umí? To je přece nesmysl…