Stalo se a já jsem v ten jarní předvelikonoční podvečer vstoupil od bran kláštera. V trapistickém klášteře se nemluví, když to není nezbytně třeba, modlí se a pracujev náročném denním rytmu, který začíná ve tři ráno matutinem, zpěvem žalmů ve ztemnělém chrámu, v němž svítí pouze věčné světlo. Za několik dní, které jsem tam prožil, se můj život opravdu ztišil, na povrch se dostaly věci důležité, naopak ty nedůležité zmizely, čas se proměnil a já někde hluboko uvnitř také.

Asi před měsícem jsem sbíral odvahu si pobyt v klášteře zopakovat a psát tam knihu. Nakonec jsem neodvážně zvolil pohodlné Františkovy Lázně. Lázně, z nichž jsem byl po týdnu vyhnán koronavirem do domácího azylu.

Do bezčasí práce z domova, bezmoci přemítání o tom, zda a kde mě a mé blízké nakonec dostihne virus, jež se může ukázat být smrtící.

Bezmoc mocných

Nejen můj, ale život téměř nás všech se náhle, během pár dnů zastavil a ztišil v rozměrech takřka klášterních. Z našich dosavadních životů zůstala torza, na dřeň zákazy ořezané možnosti, které dávají nevelkou naději, ale nulovou záruku, že nás osobně koronavirus mine.

Svět se nám zmenšil na rozměry nejužších rodin, bytů, u šťastnějších i zahrad. Peníze tečou po stovkách miliard do propasti a mnozí z nás už začínají počítat, kolik lidských životů za to stojí. Donedávna suverénní vůdci se mění v panikáře. Někteří svoji viditelnou bezmoc zakrývají uzurpací diktátorských pravomocí a vydáváním nařízení a zákazů, jež často postrádají smysl.

Všichni, kdo máme oči, ale vidíme, jak jsou, jak my jsme směšní. Neboť je tu náhle něco, co je i nás přesahuje, na co nemáme vliv, proti čemu jsme přes svoji dosavadní pýchu téměř bezmocní.

Naděje na vzkříšení

Věřit ve vzkříšení, v život po smrti, je asi to nejtěžší, co vás v křesťanství čeká. Děkan fakulty Jaroslav Brož nám jednou ke vzkříšení řekl, že nemáme jistotu, ale máme alespoň naději. Přicházející Velikonoce jsou touto nadějí. Nedávají nám jistotu, že temná doba posledních týdnů skončí, že se vrátí náš dosavadní život, náš dosavadní svět.

Že to, co bylo před pandemií tu bude i po ní. A to i v případě, že my se toho živí či dokonce ve zdraví dočkáme. Ale je tu naděje, že dokážeme začít znovu, jinak, a doufejme lépe.

Že si v těch týdnech bezmoci, bezčasí a zklidnění uvědomíme cenu života a věcí v něm.