VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Travelbeat po návratu z Ameriky: Jsme teď jako Alenka v říši divů

Severní Čechy - O příběhy z putování napříč Amerikou se cestovatelé ze severních Čech, Daniel Dubský z České Kamenice a Jindra Caháková z Litoměřic, se čtenáři Deníku dělili pravidelně.

12.8.2017
SDÍLEJ:

Pár ze severu Čech byl na cestách přibližně 745 dní.Foto: archiv

Americký kontinent projeli od severu k jihu, od Kanady až po Chile a z každé části svého putování měli spoustu nových zážitků a zkušeností. Teď se ale Travelbeat, jak si pár říká, vrátili zpět do Čech a rozhodli se Deníku poskytnout rozhovor o svých nejlepších či nejzajímavějších zážitcích.

Jak vaše putování Amerikou vlastně celé začalo?

Daniel: Získali jsme working holiday víza do Kanady, což jsou pracovně cestovní víza pro lidi od 18 do 35 let, člověk je oprávněn tam na vízum na rok jet a pracovat i cestovat.

Jindra: Na víza jsme odjeli v půlce května 2015. První plán byl jenom ta Kanada. První rok jsme začali prací a cestováním. V létě jsme pracovali v Britské Kolumbii v sadech, a v zimě jsme potom našli práci v hotelu v Albertě. A pak jsme začali zkoumat, co bychom mohli procestovat dál a potkávali jsme i lidi, co nám vyprávěli svoje zážitky. Tak vzniklo to, že jsme se rozhodli pro Aljašku. My jsme původně mysleli, že bychom zkusili Střední Ameriku a potom Asii, ale pak jsme si řekli, že když už jsme na tomto kontinentě, tak to vezmeme odshora dolů, a už se jelo. A tak jsme už jen plánovali postupně cestu.

Vy jste tedy pracovali jen ze začátku a pak už jste si mohli užívat cestování?


Daniel: Ovoce jsme trhali od června do září, potom jsme dělali na hotelu pět a půl měsíce. A pak jsme jeli tam, kam až dojedem. A nakonec jsme se dostali až úplně na jih. Třetina výdajů bylo ubytování, třetina jídlo a zbytek doprava.

Jindra: Občas nám něco rozpočet nabouralo, ale zase se to pak srovnalo.

Jak jste se dál rozhodovali, jak vaše cesty budou pokračovat?

Daniel: Měli jsme průvodce a udělali si takový hrubý plán. Třeba čtrnáct dní dopředu jsme věděli, kde chceme a kdy tam chceme být. A potom jsme projeli nejzajímavější věci z průvodce, na internetu jsme hledali třeba památky, co stojí za to. V Mexicu třeba Chichén Itzá, jeden z novodobých divů světa.

Jindra: Když byla možnost, vždycky jsme šli do nějakého infocentra, abychom zjistili podrobné informace.

Nebáli jste se něčeho na cestách? Přeci jen to může být nebezpečné.

Daniel: Báli jsme se lidí. Jinak ničeho. Ale nic špatného nás nepotkalo. V Severní Americe jsou medvědi, pumy, to si člověk musí dávat pozor.

Jindra: Ale Pumu jsme si přáli potkat už v Kanadě, abychom konečně viděli takovou kočku v divoké přírodě a potkali jsme ji nakonec v Chile v národním parku Tores del Paine, když jsme scházeli z treku. Už jsme skoro byli u autobusu a šla tam po parkovišti puma. A taky když jsme přilétali do Kanady, tak všichni upozorňovali, jak člověk nesmí potkat medvědici s mláďaty. Přitom se nám na jednom treku povedlo, že jsme šli za zatáčku a tam byla matka s mláďaty asi na deset metrů od nás. My začali couvat, ale jen se na nás podívala a šla s nezájmem dál. Fakt nemáme žádnou špatnou zkušenost ani se zvířaty, ani s lidmi. Vesměs domorodci jsou příjemní. Máme celkově pozitivní zkušenosti.

Yellowstone national park.

A jaký je váš úplně nejlepší zážitek, na který nejradši vzpomínáte?

Daniel: Jeden z největších zážitků byla cesta na Aljašku autem přes Yukon. Severní Ameriku jsme projeli naším autem. Ten zážitek sám o sobě, když člověk jede čtyři dny a všude jenom les, medvědi a další zvířata. A pak to přijde, ta zasněžená pohoří Aljašky, ledovce, když se člověk dostane k moři. A když jsme jeli na Severní polární kruh, tak asi šest týdnů, co jsme překonali 60. rovnoběžku, jsme neviděli tmu. Chodili jsme spát v jednu ráno a bylo jen šero. To samé se dá říct o té cestě Amerikou. Každý národní park je jiný, krásný. I Indiánské památky ve Střední Americe byly hezké, sopky, a potom Andy v Jižní Americe. Pro nás to bylo poprvé, co jsme se pohybovali ve 4 až 5 tisících metrech s batohem na zádech.

Jindra: Jako jeden z dalších zážitků je, že jsme šli v Grand Canyonu trek, že jdete dolů a pak teprve nahoru, takže jdete tu horu úplně obráceně. Neskutečný, jak se mění struktura té skály. Pak jsme spali dole u řeky Coloredo, krásné.

Kolik jste měli každý den za sebou kilometrů?

Daniel: To se spíš dá počítat na hodiny, v horách to moc na kilometry nejde. Dá se říct, že jsme každý den byli třeba osm hodin v pohybu. Mohlo to být 15 až 20 kilometrů.

Jindra: Někdy jsme přecházeli sedlo v 5 tisících a to pak jde trochu pomaleji. (smích)

Jak jste měli vyřešené spaní?

Daniel: Spali jsme různě po přírodě. Měli jsme Chrysler Plymouth Grand Voyager, takové šestimístné větší rodinné auto, takže jsme vzadu měli místo na 180centimetrovou postel a ještě bylo místo mezi sedačkami a úložný prostor pod postelí. Měli jsme i plachtu když pršelo, stoleček, židličky, kempingové vybavení, vše, co je potřeba.

Už jste se ve svých příbězích zmínili, že jste ale pak auto museli prodat…

Jindra: Museli jsme jej prodat, protože jsme se shodli na tom, že nepojedeme autem přes severní Mexiko, takže jsme v Kanadě prodali auto, přeletěli jsme do Mexika a pak už jeli místní dopravou. Tím, že neumíme španělsky, tak jsme nechtěli na hranicích řešit přejezdy, bylo by to asi těžkopádné. Pak už jsme to řešili přes hostely, hledali jsme to na internetu vždy dopředu, abychom měli kde spát. Pak občas i po kempech. Na trecích jsme spali ve stanu.

Jak dlouho jste tedy byli na cestách a co návrat do Čech? Musí to být hrozný nezvyk.

Jindra: Byli jsme na cestách asi 745 dní, vrátili jsme se 28. června. Byl to šok. Jsme trochu jako Alenka v říši divů. Po návratu jsme se chtěli se všemi vidět, pak kolečko po doktorech, úřadech…

Daniel: Trvalo to, než jsme si zvykli. Protože byl člověk zvyklý každý den být v pohybu.

Máte v plánu znovu někam vyrazit?

Jindra: Máme to v plánu. Příští rok na jaře bychom rádi zas. Musíme pořídit auto a chtěli bychom dát sever Evropy, přes pobaltské země asi až do Ruska. To je takový náš další cíl, uskutečnit další takovou cestu.

Daniel: Minimálně jednu. Do té doby budeme vydělávat peníze, protože budou potřeba.

Autor: Jitka Vepřovská

12.8.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Požár automobilu a přístavku u garáže ve Vlčí Hoře.
7

FOTO: Ve Vlčí Hoře v noci hořel automobil

CO VYMYSLÍ? Vlevo trenér Zdenko Frťala, vpravo asistent Libor Macháček.

Varnsdorf míří do Vlašimi. I s Davidem Bredou

Dopad povodní nebyl dříve tak velký. Lidé u řeky bydleli v patře

Ústecký kraj – Velká voda v roce 2002 zdevastovala na 79 obcí a měst v Ústeckém kraji. Některé zůstaly odříznuté od světa. Voda poničila silnice i domy, z nichž se některé musely zbourat.

Florbalisté věří v halu. Lano se ale může utrhnout, přiznal Štěpánek

Děčín - „Hala? Přál bych si halu do tří let. Reálně si ale myslím, že to bude do pěti,“ říká vedoucí děčínského florbalu.

V národním parku se narodil rekordní počet silně ohrožených čápů černých

České Švýcarsko – Letošní rok byl pro silně ohrožené čápy černé v národním parku České Švýcarsko rekordním. Narodilo se tu totiž nejméně 18 jejich mláďat, z nichž 16 se podařilo okroužkovat.

FOTO: Mrtvý potok. V Jílovském potoce v Děčíně uhynuly stovky ryb

Děčín – Téměř o všechny ryby přišel Jílovský potok na svém dolním toku. Rybáři během středeční večera a čtvrtečního rána sesbírali v potoce stovky ryb. Mezi nimi i mnoho dospělých pstruhů.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení