Ránu obuškem přes hlavu téměř necítím. Zcela odolný jsem i proti úderům a kopům do zad. Důvod? Mám na sobě totiž speciální ochranný protiúderový oblek pořádkové jednotky.

Na vlastní kůži ho zkouším u litvínovských strážníků.

Nelehké nasoukání se do krunýře

Do krunýře mi pomáhá strážník litvínovské městské policie Ondra Pelikán. Výstroj váží přibližně pětadvacet kilogramů, neprůstřelná vesta znamená dalších patnáct kilo navíc.

„Nejdříve si nasaď rukávy a ochranné chrániče na holenní i stehenní kost. Vše musíš pevně utáhnout,“ radí Ondra. Bez jeho pomoci bych to asi nezvládl.

Po dalších deseti minutách si konečně oblékám i speciální krunýř, který chrání hruď i záda.

„Přilbu ti nasadím až jako poslední. Hlavně si vše ještě jednou pořádně utáhni. Vše ti musí padnout a být těsné,“ říká Ondřej Pelikán. Jedině tak je zaručena bezpečnost zasahujícího policisty.

Připadám si jako Robocop

Váha je po těle rozmístěná, takže pro trénovaného policistu není zas až tak velký problém. Přesto mají těžkooděnci omezenou pohyblivost, při pádu na zem mohou mít velký problém vstát.

Proto zasahují pokaždé ve skupině a vždy se navzájem hlídají. A udržet stabilitu pro mě? Nelehký úkol. Připadám si jako Robocop.

Prásk. Bum. Dostávám co proto. Dobrovolný hasič Tomáš Valenta zkouší, co vydržím. Rozebíhá se a ramenem naráží do štítu z plexiskla celou vahou svého těla. Jen tak tak držím balanc, když strážník Tomáš Urban nečekaně vystartoval pravačkou proti mému štítu. Úlekem uhýbám.

„Chtěl jsi zažít pocity těžkooděnců. Tohle je jen slabý odvar,“ říká strážník David Vorel. „V parném dni na ulici nebo v autě čekáš na povel k zásahu, propocený na kost, a běda, kdybys potřeboval na WC. Vysvléknout se z krunýře zabere několik minut, obléknutí pak jakbysmet. To si pak každý rozmyslí,“ směje se David.

Je pod mrakem, žádné velké teplo, přesto v policejním krunýři cítím, jak mi stékají po zádech a hrudi čůrky potu. Mokrá je i přilba.

Těžkooděnci musejí být sehraní

Zástupce ředitele městské policie v Litvínově Karel Šefl tvrdí, že bez důkladného proškolení a hlavně výcviku by strážník v krunýři neměl žádnou šanci.

„Důležité je, aby pořádková jednotka byla sehraná. Strážníci si musí věřit navzájem a chovat se profesionálně. Proto se naši strážníci pravidelně proškolují v činnosti pořádkové jednotky. Tu nasazujeme například při rizikových sportovních utkáních,“ říká Šefl. Těžkooděnci litvínovské městské policie zasahovali také při nepokojích v Janově.

Strážník Ondra Pelikán přichází s nápadem, jak utužit mou fyzičku. V plné polní si lehám na zem a zkouším kliky. Poté následuje nácvik zadržení nebezpečného pachatele. Tím se na chvilku stává strážník Vorel.

„Zadržený musí mít ruce vzadu. Provlékneš si tomfou takhle ruku a i nepatrným pohybem dolů ho vlastně donutíš, aby byl poslušný a předklonil se,“ vysvětluje mi Julius Turko. Tento chvat ale ne a ne pochopit.

Zadržení pachatele mě začalo bavit

Názorně mi to přichází ukázat až Josef Havlík, operační důstojník strážníků ze směny A. „Když tu ruku provlékneš tímto způsobem, pachatele zároveň znehybníš a je tvůj,“ směje se Havlík.

Po pár minutích mi to také celkem jde a David se stává obětním beránkem a hlavně figurantem. Znovu a znovu ho spoutaného předvádím k policejnímu vozu. Jde mi to a kupodivu i baví mě to.

Zkouším v těžkooděneckém obleku běžet. Připadám si jako kosmonaut na Měsíci. Co krok, to vrávoravá chůze a velká dřina. Neumím si ani představit, že bych spolu s dalšími strážníky z pořádkové jednotky měl být nyní v tomto krunýři nasazen proti rozvášněnému davu agresivních útočníků.

Chce to hlavně dobrou fyzičku a být na vše připraven. Do pořádkové jednotky strážníků nebo policistů se hned tak někdo nedostane. Zájemce totiž musí splňovat přísná výběrová kritéria.

Nestačí být jen strážníkem nebo policistou, ale absolvovat speciální výcvik, školení a nakonec obstát při fyzických i psychologických testech.