Desítky nablýskaných kočárků pro panenky i kočárů a kolébek pro mimina mohou od čtvrtečního podvečera zhlédnout návštěvníci děčínského zámku. Svojí sbírku tam v několika přízemních místnostech jižního křídla představuje Miloslava Šormová.

Je to vášeň!

„Je to výsledek mé vášně, které  jsem  propadala stále více. A všechno začalo před více než třiceti lety. To jsem při jedné tehdejší železné neděli v hromadě věcí připravených k odvozu do sběru uviděla kočárek, se kterým jsem si jako holčička hrála. Potom přibývaly další a další kousky," vzpomíná paní Miloslava na počátky svého sběratelství.  Neopomene dodat, že exponáty, které se objevily už na několika výstavách v různých částech republiky, by se sotva blyštily v plné  parádě, nebýt šikovnosti jejího manžela.

„Vyrobit nebo někde sehnat chybějící šroubky, matičky, péra, blatníčky, kolečka, rukojetě či narušené části konstrukce a další kovové doplňky kočárků nebyl pro mne až takový problém. Než jsem šel na průmyslovku, tak jsem v ČKD Praha dělal soustružníka. Zkušenosti z tohoto řemesla se mi pak hodily při opravách přibývajících exemplářů," vysvětluje Jaroslav Šorm. Jeho manželka připomíná, že sbírku se dařilo postupně rozšiřovat i přízni známých, kteří o jejím koníčku věděli.

Někteří výrobci kočárků se nechali inspirovat rozvojem automobilového průmyslu. „Ozývali se mi i mnozí neznámí lidé, kteří přispěli do sbírky a stali se mými přáteli. A musím přiznat, že hlavně dříve jsem zvídavě okukovala i nejeden smeťák. I tam jsem našla pár zajímavých kousků," dodává paní Miloslava.

Tisíce hodin

V její sbírce najdete i stoletou kolébku ze statku Vojnarka, který se stal místem stejnojmenného dramatu Aloise Jiráska.

Je jasné, že v hromadě vyházených věcí sotva najdete kočárek, který by se dal převézt ze smetiště rovnou do výstavní síně.

„Za těch uplynulých několik desítek let to byly v součtu tisíce hodin trpělivé a nikdy nekončící práce. Nejen při opravách a údržbě, ale i při přípravě a převozu sbírky na další výstavu. Všechna plyma, dečky, polštářky, záclonky a další doplňky včetně šatiček a oblečků musím vyprat nebo alespoň vyčistit a nažehlit. A samotné kočárky i kolébky napulírovat," svěřuje se sběratelka. A vůbec vás nemusí přesvědčovat o tom, že tohle všechno dělá s radostí.

„Pro mě i manžela je odměnou, když si všechno na každé naší výstavě lidé prohlížejí a nadšeně ukazují na ten či onen exemplář. Je to pro ně  jakýsi návrat do mládí i dětství. Připomínka toho s čím si holčičky hrály i maminky vozily nebo uspávaly své potomky. V nejednom případě jde o kousky, ve kterých se v zavinovačkách objevovaly dnešní babičky a prababičky a v nejednom případě i mimina ještě starších generací," dodává.

Jejím i manželovým přáním je, aby pro svoji sbírku našli prostory pro stálou expozici.