Po letech jsem se vrátila ke své původní profesi
Děčín – Tak to bude hračka, proběhlo mi hlavou. Taky byla, když tedy nepočítám pár šrámů, které na mých prstech zanechal velmi ostrý zahradnický nůž.
Michaela Hlinková
Diskutovat (1) 21.3.2010 13:00 aktualizováno 22.3.2010 9:57
K mé původní profesi mě to stále přitahuje. I proto jsem si na vlastní kůži chtěla vyzkoušet to, co mě před dvanácti lety na děčínské Libverdě naučili ve studijním oboru zahradník, florista a zda jsem to náhodou nezapomněla. Ke své hrůze jsem zjistila, že zapomněla.
V krámku v děčínském obchodním domě Koral mě opět přivítala šéfová Hanka Bačkovská, jež mi byla šéfovou i před těmi dvanácti roky kdy jsem u ní po škole nastoupila. „Tobě nic vysvětlovat nemusím, tak prosím vyměň vodu u všech řezaných květin a pak zkontroluj zálivku a co bude potřeba, tak zalij,“ zaúkolovala mě Hanka.
Tak to bude hračka, proběhlo mi hlavou. Taky byla, když tedy nepočítám pár šrámů, které na mých prstech zanechal velmi ostrý zahradnický nůž. Vodu jsem vyměnila a s radostí jsem se vrhla na zalévání. Konvičku jsem si pěkně až po okraj naplnila vodou a s vervou se dala do díla. „No Míšo, takhle?,“ ozvalo se za mými zády. Ajaj, že by se technologie změnila a dnes se v květinářstvích nezalévá konvičkou? Blesklo mi hlavou. „Copak si nic nepamatuješ. Musíš přeci květináč otěžkat, zda vůbec květina potřebuje zalít. Taková základní věc a ty ji vypustíš z hlavy,“ pokárala mě Hanka.
Bylo to jako jízda na kole
Tak znovu, pěkně jeden květináč po druhém. Každý vzít do ruky, zatvářit se zcela odborně a možná trochu zalít.
Do krámku míří zákaznice. Jímá mě lehká hrůza, pořádnou kytici jsem nevázala dobrých pět let, když tedy nepočítám narychlo sešmodrchané kytky k narozeninám přátel, mamince nebo salámovou sporťákovi. No nic, Hanka se o dámu postará. Jen slyším, že by ráda kytici tak okolo tří stovek a co největší. Ihned jsem si vzpomněla na své roky v květince. Přání, hlavně pánů, dokázala občas zarazit. Puget za padesát korun nebo naopak kytice za tisíce. „Pojď si to vyzkoušet, ať vidíme jak jsi na tom,“ láká mě Hanka. Nu což, musí to být jako jízda na kole, ta se taky nezapomíná.
Beru do ruky první květinu. Prsty nejsou sice tak mrštné jako před lety, ale s kyticí se peru statečně. Tu přidám další květ, tu kousek něčeho zeleného. „Jak se to listí jen jmenuje? Kdybyste mě zastřelili, tak si nevzpomenu,“ vyčítám potichu sama sobě.
Kytice se mi vymkla kontrole
Po menším i větším boji se mé dílo blíží zdárnému konci. Kytice je hotová, zákaznice spokojená. Jen Hanka nějak podivně kouká a začne sčítat a k mému údivu na kalkulačce. Hází jednu cifru za druhou a zákaznici mizí spokojenost z tváří. Má kytice do tří stovek se mi trochu vymkla kontrole. Dostávám se na částku blížící se sedmi stovkám.
„Ale tolik já nemám. Chci uvázat jinou a nyní fakt za tři sta,“ hořekuje zákaznice. Do díla se tentokrát vrhá Hanka a já v koutku pomalu rozmotávám tu nádheru, kterou jsem úspěšně vytvořila.
-4°C
-2°C
