Ač je fotografování jeho koníčkem, na nějž navíc nemá moc času, jeho fotky berou dech.

K fotografování jste se, jak sám říkáte, dostal přes dceru. Když jste zjistil, že vás to baví, co bylo dál?
Tehdy jsem si pořídil první kompakt. Zjistil jsem, že mě to baví, pořídil jsem si první digitální zrcadlovku a navštívil několik kurzů, které mi daly nezbytný základ pro fotografování. Hodně času jsem pak trávil četbou o fotografování a sledováním různých video-kurzů na internetu. Nicméně to všechno by bylo téměř k ničemu, pokud bych nefotil kdykoli to jen čas a podmínky dovolí. Prostě fotit, fotit a zase fotit, bez toho se člověk nikam neposune. Ruku v ruce s praktickým fotografováním jde také rozšiřování si znalostí v oblasti zpracování a takzvaně postprocesu fotografií.

Fotíte především krajinky. Jak jste se k tomu dostal?
Je zajímavé, jak se vyvíjí témata a náměty, které člověk chce fotit. Nejdříve jsem se chtěl zaměřit na portrétní fotografii, které jsem se několik let věnoval, abych po čase zjistil, že nejvíc mi dává krajinářská fotografie. Zachytit krásná místa při východu nebo západu slunce. To mě nabíjí a dává mi pocit svobody a radosti.

Děčínský fotograf Jan Kurel.Zdroj: ArchivJak často vyrážíte fotit?
Vzhledem k tomu, že máme s manželkou dvě děti a zároveň mám práci, kde často cestuji, zbývají mi na fotografování v podstatě jen víkendy. A krajinářská fotografie potřebuje především vhodné počasí, které se naplánovat na víkend nedá, a tak s nadějí průběžně sleduji různé meteoservery a doufám, aby na víkend bylo dobré počasí. Někdy to vyjde, někdy ne. Když to vyjde, je to radost. Většinou vyrážím fotit s přáteli fotografy (Lenka Nejedlá, Franta Křivan a Martin Tic) do oblasti Českosaského Švýcarska, kde je spousta krásných míst, především na východy slunce.

Dokážete odhadnout, kolik jste již pořídil fotografií?
Fotek jsem nacvakal už hodně, v řádu asi stovek tisíc, ale naučil jsem se využívat výhody digitální techniky a velké množství fotek, které pořídím, pak v počítači hned po jejich nahrání vymažu, protože se mi prostě nepovedly. Nechávám si zpravidla tak čtvrtinu toho, co nafotím. A publikuji většinou jednu až dvě fotky z jednoho fotovýletu.

Vzpomenete si, kdy jste nejdéle čekal na pěknou fotku?
Řekl bych, že na tu opravdu povedenou fotku stále čekám, takže to čekání už trvá několik let… Jinak fotografování při východu nebo západu je docela rychlá záležitost, neboť to nejlepší světlo trvá zpravidla jen pár minut, někdy dokonce jen pár vteřin, a člověk se má co ohánět, aby našel vhodnou kompozici a fotil. Jakkoliv to může znít podivně nebo úsměvně. Daleko víc času zaberou přípravy, sledování počasí a pak samotná cesta na místo fotografování. To je většinou někde na vršku, takže je s tím spojené velmi brzké vstávání a tak trochu i sport…

Podařila se vám fotka, na kterou jste opravdu hrdý, které si ceníte nejvíce?
Je jedna, které si hodně cením a která byla také oceněna odbornou porotou a i uživateli na fotoserveru Megapixel.cz – mlhavé ráno na Schrammsteine.

Pokud člověk musí kvůli fotce brzy vstát, cestovat, sledovat počasí, určitě má spoustu zajímavých historek…
Zajímavé příhody nepřichází moc často, neboť je krajinářská fotografie předmětem plánování a pečlivého sledování počasí, takže jediné překvapení je často počasí, které třeba vůbec neodpovídá předpovědím. Někdy se stávají úsměvné příhody, ve kterých se možná někteří čtenáři také najdou. Například se mi jednou podařilo přemluvit dcerku, aby šla se mnou fotit do přírody s tím, že ona bude objekt mého fotoaparátu. Dorazili jsme na místo, nastavil jsem si aparát, externí blesk a nechal ji zapózovat, abych pak zjistil, že nemám v aparátu datovou kartu. Tak jsme vše sbalili 
a šli se projít…