Kliknutím zvětšítePřešli jsme most, vystáli dvouhodinovou frontu a bez problémů dostali štempl. Vítejte v Ekvádoru! Štěstí nám přálo. Po pár minutách, než se spustil obrovský slejvák, se nám podařilo stopnout mladý pár. Ten nás zachránil před deštěm a svezl do San Gabrielu, odkud jsme se autobusem vydali do Ilumánu. Cestu nám zpestřily místní holčičky, tedy spíš my jim, neb nás téměř dvě hodiny nepřetržitě pozorovaly otočené ze sedaček před námi, gringové v autobuse.
V Ilumánu, malém městečku nedaleko Otavala, jsme zjistili, že ubytování ani zdaleka neodpovídá tomu, co jsme si zamluvili, a to včetně adresy, protože jen díky místním najdeme recepci, která se nachází ve městě, ale hostel sám až někde za ním. Poděkovali jsme a šli na autobus. Bohužel jsme ten poslední nestihli. Využili jsme tedy výhodné taxi a přemístili se do Otavala, kde se nám podařilo usmlouvat hostel v centru na cenu pro nás přijatelnou.
V Otavalu nám poprvé zkřížilo cesty počasí. Ekvádor patří k zemím s nejnepředvídatelnějším počasím tzv. země věčného jara a něco na tom je. Období dešťů překazilo naše plány s výšlapem na sopku. Prozkoumali jsme ale místní trh, který den co den nabízel vše od náušnic, náramků, přes svetry, trička, kabelky až po obuv a deky. Navštívili jsme vodopády Peguche, kousek od města, kde se nacházejí i horké prameny, indiánská osada, kde je možné ochutnat místní jídlo a dokonce i vidět a zažít indiánský tanec. Jelikož bylo období karnevalu, tak k místním zvykům patří polévání se vodou, stříkání jakési pěny a házení bílého prášku, nejlépe do vlasů.
Psali jsme také zde: FOTO: Travelbeat putovali napříč Kolumbií v Jižní Americe
I já jsem nečekaně zatažena do místních tradic, když mi nějaká holčina rozprskla pytlík s práškem na hlavu. No přiznám se, že ani zdaleka jsem z toho neměla radost jako ona. Ale náladu mi zlepšila místní pochoutka „chorizo" (párek grilovaný na špejli s kouskem papriky, masa, banánu a celou bramborou).
Naše další kroky vedly do Quita, hlavního města Ekvádoru, které je díky svým 2.850 metrům nad mořem nejvýše položené oficiální hlavní město na světě a též se pyšní polohou nejblíže k rovníku. Zde jsme prozkoumali úchvatnou novogotickou baziliku Basilica del Voto Nacional, náměstí Plaza Grande a vystoupali na vyhlídku El Panecillo, na které se tyčí 41 metry vysoká hliníková socha madony s křídly. Je odtud nádherný výhled na rozlehlé město posazené v údolí. Zajímavé bylo, že jsme se cestou na vyhlídku museli registrovat u dvou policejních hlídek, které nás varovaly před kapesními zloději.
Počasí nepřálo ani v hlavním městě. Výjezd lanovkou Teleferico Quito a výstup na čtyřtisícovou horu Rucu Pichincha nám sice zůstaly zapovězeny, ale stanout na jižní i severní polokouli ve stejný moment ne! Na předměstí Quita se nachází Mitad del Mundo, místo kudy prochází rovník. Zaplatili jsme si pouze vstup do areálu, abychom se mohli vyfotit s monumentem a linií značící rovník. Je to vlastně trochu past na turisty, protože se před lety milí zeměměřiči trochu sekli a vytoužené souřadnice 0°00´00´´se ve skutečnosti nacházejí na prašném chodníku u silnice asi 300 metrů od monumentu.
Následoval přesun přes město Latakunga do Quilotoy, ze které nás nečekaně svezl do asi 10 km vzdáleného kempu příjemný americký pár, který tu byl na dovolené. Další den jsme se vydali na nejvyšší bod kráteru, na Monte Juyende, 3930 m n. m., s úchvatným výhledem na jezero, které je v něm ukryto. Celý kráter Quilotoa a jezero nám opět připomene krásy národních parků (NP) USA, a to NP Crater Lake, jen v menším vydání. Zdejší kráter vznikl před osmi sty lety zhroucením sopky.
Dalším bodem na našem seznamu bylo Baňos, jedno z nejturističtějších míst Ekvádoru, protože se zde nabízí řada adrenalinových zážitků za výhodné ceny (bungee jumping, lanová dráha, rafting atd.). My jsme si vyšlápli ke Casa del Arbol, kde se nachází světoznámá houpačka ve stínu vulkánu Tungurahua 5.016 m n. m., který nám bohužel ten den zůstal ukryt v mracích. V březnu 2016 se však vulkán ukázal světu v celé své děsivé kráse, kouřící, chrlící lávu a popel až do výšky 11 kilometrů, ne nadarmo patří mezi nejčinnější sopky Jižní Ameriky.
Čtěte i zde: Travelbeat: Rybařili jsme na jezeře, kde natáčel DiCaprio
Město Riobamba byla nakonec jen přestupní stanice, protože dešťová sezóna se ukázuje v plné síle a i majitelé hostelu, kde přespáváme, nás v noci přesouvají z pokoje do pokoje kvůli zatékající vodě do nově zprovozněného hostelu. Bohužel trek El Altare nepřipadal v úvahu. Proto jsme neztráceli čas a přesunuli se rovnou do města Cuenca. Cuenca je pěkné město plné kostelů, muzeí, včetně muzea Pumapaungo, kde bylo zrovna přístupné jen oddělení s expozicí o mincích.
K muzeu patří ale i krásný areál s ruinami, zahradou a voliérami s ptáky. Navštívili jsme i místní minipivovar La Compaňia Brewpub, na který jsme zcela nečekaně narazili při procházce městem. Nebyla to vůbec špatná zastávka. V Cuence jsme také ochutnali, a zcela spořádali ty nejlepší salchipapas (domácí hranolky s párečkem) v Ekvádoru za super cenu (25 Kč) u Charlie´s na rohu ulice Tarqui a Gaspar Sangurima. Doporučujeme!
V Ekvádoru jsme si také nemohli nechat ujít NP Cajas v nadmořské výšce přes 4 000 metrů. Park se pyšní zhruba dvěma sty ledovcovými jezery na ploše 285 km2. Zázemí jsme našli na ranči Rancho Hnos Prado, v restauraci ve velmi prostém kamenném stavení. Majitel zde má své vlastní sádky se pstruhy, lamu a alpaku. Jelikož nepřetržitě pršelo, místo postavení stanu jsme usmlouvali na slušnou cenu ubytování v přilehlé cabaňa, chatce stvořené z různorodých kousků dřeva, střechy z trávy a zaprášené postele.
Strávili jsme zde dvě noci a k večeři si ulovili pstruhy z místních sádek. Užili si trek v deštěm zalitém národním parku, kde jsme se napojili i na inckou stezku, která kdysi spojovala města Quito a Cusco ležící v nynějším jižním Peru. Večer se zahřáli u ohýnku v restauraci a místním nápojem „canelazo" (kořalka s čajem z horských bylin).
Nepřehlédněte: FOTO: Ztracený raft, vzpoura vězňů. Cesta Amazonií byla náročná
Z Cajas jsme chytili autobus do Naranjos, což znamenalo sklesat ze čtyř tisíc výškových metrů na nulu. V Naranjos jsme jen přeskočili z jednoho autobusu do druhého, do Machaly. V Machale jsme se museli přesunout na zcela jiné místo ve městě, odkud jezdí transport do Quayaquily na hranice. Bohužel to nebyl konec přemisťování.
Zjistili jsme, že hraniční přechod se nenachází v Quayaquile, ale zcela mimo ni, kam se dá dostat jen taxíkem. Taxikář nám slíbil jiný poplatek, než nakonec při našem výstupu na hranicích chtěl. Lžím se meze nekladou. Na hranicích se nachází jen jedna budova, kde je přepážka pro obě strany. Vše se snažil zpomalit nefungující internet, ale výstupní i vstupní razítko jsme nakonec opět získali. Adiós Ekvádore, Buenas Perú!
Jindra a Daniel
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
