Učil se dlouho do noci na zkoušku na ústecké Pedagogické fakultě a nad oním srpnovým ránem okolní svět moc nevnímal. Maminka s ním musela delší dobu pořádně cloumat, aby ho probudila. Její tvrzení, že republiku obsadili Rusáci, vnímal jako špatný sen či vtip.

„Když už jsem se pořádně probral z toho šoku, tak jsem doma moc dlouho nevysedával. Vyrazil jsem do města. Po Děčínu korzovali lidé s tranzistoráky u ucha. Sešlo se nás několik spolužáků z tehdejšího gymplu, vlastně střední všeobecně vzdělávací školy. Zamířili jsme společně do Labského dvora, kde tehdy sídlil sekretariát Československého svazu mládeže. Tam jsme vyfasovali štětky a kbelíky s barvou a znovu vyrazili do děčínských ulic,“ vrací se o čtyřicet let zpátky Petr Nádvorník.

Když popisuje, kde všude česky i azbukou psanými hesly vzkazovali okupantům, aby táhli zpátky domů, vzpomínky paradoxně provází úsměv v jeho tváři.

„Ta barva musela být sakra kvalitní. Ještě dlouho po osmašedesátém na nábřežní zdi u Labe totiž námi stvořené nápisy prosvítaly i přes opakované přetírání nánosy dalších barev. Žádný soudruh v normalizačním Děčíně z toho určitě nebyl veselý. Nejméně pak asi tehdejší šéftajemník , který podle příjmení Veselý být měl,“ připomíná v dobrém rozmaru Petr Nádvorník.

Moc úsměvů ale neprovází jeho vzpomínky na další běh života. Těžko se totiž popisuje třeba to, jak se Honza, jeden ze spolužáků, se kterými pobíhal před čtyřmi desítkami let s kýblem barvy po labském nábřeží, dal do služeb tajné komunistické policie a svoji kariéru s příchodem sametové revoluce končil coby vysoký důstojník Státní bezpečnosti.

„Když otravoval svými komunistickými kecy na jednom setkání maturantů naší třídy, tak jsme mu dali jasně najevo, co si o něm myslíme. Pak už na naše sleziny nechodil,“ tvrdí Petr Nádvorník, jehož jméno se stalo veřejně známé zejména poté, kdy se ujal funkce ředitele děčínského úřadu práce.

Nestal se absolventem ústecké Pedagogické fakulty, na které chtěl úspěšně zvládnout jednu ze zkoušek a kvůli ní zaspal bratrskou okupaci. Promoval na pražské Filozofické fakultě. Dobu normalizace nespojuje ani tak s pocity, že podobně jako tisíce dalších lidí mohl dvacet let života prožít lépe.

„Hůře dopadl jeden z děčínských kantorů. V hospodě u piva jednomu ze soudruhů řekl, že takových komunistů , jako je on, mu za hodinu vysere kýbl. Vzápětí už nebyl učitelem a šel na pět let do basy. Byl to zrůdný režim i doba prospěchářsky zrůdných lidí. Na to se nedá zapomenout ani po čtyřiceti letech,“ tvrdí Petr Nádvorník.