Ale nestěžuje si; naopak, žije naplno a kromě vedení děčínské Evropské obchodní akademie se věnuje řadě různých činností. Na Vánoce se těší – hlavně na to, že se sejde celá rodina.

Když se řekne Vánoce a dětství, co se vám vybaví?
Plno sněhu a zamrzlá řeka Berounka. A taky maminka, která mi zakazovala chodit přes řeku a nutila mě poslušně přecházet most z Letů do Řevnic, kam jsem chodil do školy. A taky okamžik, kdy jsme s dědou chodili hledat Ježíška po vsi. Sníh křupal pod nohama a všude svítily vánoční stromky. A když se rozsvítilo i nad naším vchodem do domu, tak to znamenalo, že Ježíšek už tam byl a mohli jsme jít domů.

Kdybyste srovnal Vánoce v dětství a dnes, v čem jsou největší rozdíly?
Největší rozdíl pociťuji v tom, že jako dítě jsem rád dárky dostával a jako dospělý je moc rád dávám. Není nic krásnějšího, než rozzářené dětské oči u vánočního stromku. A také bylo hodně sněhu a možná Vánoce nebyly jen shonem po obchodech. My jsme si je doma užívali.

Jak trávíte Štědrý den? A dodržujete tradice?
U nás Štědrý den není vždycky na Štědrý den. Jsme zvyklí se scházet celá rodina, a protože syn je řídící letového provozu, tak se někdy kvůli službám netrefíme. A pak vysvětlujeme našim holčičkám, že Ježíšek byl u nich první, protože byly hodné. Anebo že přišel až druhý den, protože ty nejhodnější a nejlepší si nechal až nakonec. Letos se ovšem trefujeme přesně.
A tradice? V poledne je houbový kuba, večer tradiční kapr a řízky pro ty, kdo rybu zrovna nemusejí. A potom půlnoční mše v Děčíně… A letos i koncert v kostele v Malšovicích – Javorech.

BUBÍNEK POD STROMEČKEM byl jeho nejoblíbenějším dárkem.Zdroj: ArchivJaký vánoční dárek vám udělal největší radost?
Byly to takové dva dárky. Jednak bubínek, na kterém jsem vytvářel své první rytmy. Naštěstí jsme žili v posledním domku až u Berounky a nikoho jsem tedy nerušil. A potom traktor, který ve mně ovšem zpočátku vyvolal pláč a smutek. Krčil se totiž pod stromkem a nebyl to ten traktor, který jsem si přál. Velký, zemědělský, opravdový, jako na poli. Ale tatínek mi vysvětlil, že takový traktor je samé bláto a měli bychom ho i na podlaze. Tak jsem se uklidnil a bylo vše tak, jak má být.

Když mluvíte o tatínkovi a mamince, myslíte tím své pěstouny, ne Jana Wericha, s nímž jste se nikdy nesetkal?
Moje matka a můj otec se jmenovali Petráškovi. Byli to moji osvojitelé. První rok života jsem se jmenoval Jan po otci, ale když mi byl jeden rok, bylo soudně rozhodnuto, že osvojitelé, kteří si mě vzali za svého, tedy Petráškovi, mi dali jméno Jiří. Měl jsem štěstí na výbornou rodinu, která mě dobře vychovala.

Pojďme zpátky k Vánocům. V Česku je tradicí, že národ sedí o svátcích u televize a hltá pohádky. Díváte se i vy?
Dívám se rád se svými vnučkami a dělám, jako když je tak trochu hlídám a věnuji se jim. Ale to tak úplně není. Sám totiž pohádky miluji. A vánoční období je to pravé pro pohádky. Mám rád staré klasické, ale občas se objeví i něco hezkého nového, ale nesmí to být žádná moderna. To nemusím.

V pohádkách hrál i váš otec, Jan Werich. Jaké to je, sledovat ho v televizi?
Je to pro mě příjemná záležitost, stejně jako pro mnoho dalších diváků. Jen s tím rozdílem, že je to víc osobní. Hezké je, když malé holky křičí: „Jééé, děda!!!" A pak si vlastně uvědomíme, že je to už praděda. A že to byl Pan Herec určitě ani ode mě nezní snad neskromně.

Jaká jeho pohádka či film je váš nejoblíbenější?
Mám rád všechny tátovy filmy, ale opravdu nejraději mám Byl jednou jeden král, dokonce ještě raději než klasického císařova pekaře. Protože v té pohádce táta hraje rozšafného vladaře se všemi lidskými chybami i přednostmi. A on takový byl. Měl mnoho krásných vlastností a byl moudrý, ale také chyboval ve svém životě – a tak se pro mě stal skutečným člověkem se silnými i slabými stránkami.

Vy sám se věnujete herectví. Kde všude vás lidé mohli či budou moci vidět?
Například v televizním seriálu Stopy života, v dabingu v detektivním seriálu Profil zločinu. Dále v celé řadě televizních pořadů. V divadle s bývalou televizní hlasatelkou Marií Tomsovou s představením On a ona aneb potkala jsem Wericha, kde s námi jezdí i zpěvačka Dáša Zázvůrková. S Vladimírem Hronem pak máme představení Život je jen náhoda, se kterým rovněž v současné době objíždíme republiku. S Josefem Lauferem se připravujeme na roli Filipa, vévody Orleánského v divadelní hře Hrbáč, kde se v této roli alternujeme. Slyšet mě jako moderátora mohou posluchači především v Českém rozhlase Dvojka v Nočním Mikrofóru, kam si zvu zajímavé hosty a rovněž píšu a točím glosy pro hezké ráno s Českým rozhlasem.

Jiří Werich Petrášek s fotkou slavného českého herce a svého otce.Zdroj: ArchivJak se vám změnil život od chvíle, kdy vyšlo najevo, že jste synem Jana Wericha?
Absolutně. Především chci zdůraznit, že já tuhle informaci do světa nikdy nepustil. Když to však díky médiím vyšlo najevo, zpočátku jsem trochu mlžil a bránil se. Ale pak jsem pochopil, že není za co se stydět. Můj život se změnil hodně, protože jsem se samozřejmě předtím nevěnoval tolik umělecké dráze jako teď, kdy přichází stále více a více nabídek na práci a spolupráci. Nechci těžit ze svého otce, nejsem zdaleka tak dobrý. Ale co dělám, to mě baví a chci to dělat dobře jako já, nikoliv jako syn Jana Wericha. Já jsem já.

Setkal jste se i s negativními reakcemi?
Samozřejmě. Například v souvislosti s vilou na Kampě, kdy mnozí tvrdili, že ji chci získat. Je to nesmysl, vila se sice vždy nazývala Werichova, ale nikdy otcova nebyla. I teď patří Praze 1 a já mám velkou radost, že se opravuje a že bude sloužit veřejnosti. Netřeba žádné závisti. Jsem šťastný z toho co mám a žiji spokojený život.

Co vás z vašich činností baví a těší nejvíce?
Baví mě všechno a všechno dělám naplno. Řediteluji Evropskou obchodní akademii v Děčíně a učím na dvou fakultách. A tady si relaxuji od života uměleckého a v divadle či v rozhlase zase od té kantořiny. I když v ní samé je také spousta herectví.

Najdete si čas na odpočinek?
Najdu si čas na dobrý film nebo dobrou knihu. Miluju zvířata a taky mnohé chovám – čistokrevné džungarské křečíky, křečíky Camp-bellovi, osmáky degu, gekony apod. Tu a tam i nějakého pavouka. A moc rád píšu básně, teď některé vyšly jako pohlednice a chystám konečně vydat sbírku Půlnoční tramvaj.

Máte nějaký nesplněný sen či cíl, kterého chcete v životě ještě dosáhnout?
To opravdu mám. Chtěl bych si ve filmové pohádce zahrát krále. Takového milého a rozšafného, jako hrál táta.

Chystáte si dát nějaké novoroční předsevzetí?
Já nemám předsevzetí moc rád, činím prostě to, co je třeba v průběhu celého roku. Nemoc mi před mnoha lety pomohla přestat kouřit i bez předsevzetí. Co by mi asi fakt slušelo, to by bylo méně jídla. Ale silnou vůli mám jen tehdy, když už takřka nemůžu a na talíři je ještě nějaké to sousto. To se překonám a sním to. Obráceně mi to zatím prostě nejde. Miluji dobré jídlo.

Co byste lidem přál do roku 2017?
Aby každý s každým jednal tak, jak by sám chtěl, aby lidé jednali s ním. A abychom se na sebe víc usmívali. Úsměv nikdy netrvá věčně, ale radost v duši z něho dlouho přetrvává. Krásné a požehnané svátky vánoční a hodně štěstí a zdraví v roce 2017!

Jiří Werich Petrášek- Narodil se 30. 5. 1956
- Vyrůstal jako adoptovaný syn v rodině Petráškových
- Je ženatý, má dvě děti
- V současné době je ředitelem Evropské obchodní akademie v Děčíně
- Působí také jako herec, věnuje se dabingu, divadelní režii, moderování
- Moderuje pořad na dvojce Českého rozhlasu Noční Mikrofórum, kde zpovídá různé hosty