Je osm hodin ráno a já se stávám ošetřovatelkou nejmenších opic na světě – kotulů, kosmanů a kalimik v děčínské zoologické zahradě, byť pouze na jednu hodinu. Aby všechno bylo podle pravidel, doprovází mě jejich ošetřovatel Jirka Chadima. Po krátkém seznámení s náplní práce jdeme na věc. Moje malé opičky už jsou nedočkavé a těší se na snídani.

Jenže před tím, než jim naservíruji jejich oblíbené dobrůtky, musím uklidit v expozici. Ta je rozdělená na vnitřní a venkovní část. Jakmile opičky zjistí, že se k nim blíží ošetřovatelé, tentokrát v podobě mé maličkosti a jejich oblíbeného ošetřovatele, už se samy automaticky přesouvají do venkovní části výběhu, kde trpělivě čekají. Teď přichází řada na mě. Hlavně mi to nesmí trvat dlouho, neboť i přesto, že jsou opice dost malé a některé z nich by se vešly do dlaně, umí pořádně dovádět. Alespoň to tvrdí můj doprovod.

Nejprve musím zlikvidovat zbytky potravy z předchozího dne. Na rukou mám gumové rukavice podobné těm, co se používají v nemocnici, posbírám z podlahy, co se dá, a koštětem smetu zbytek. Potom opičkám umyji jejich jídelní misky. Přece nebudou jíst ze špinavého nádobí se zaschlými zbytky jídla. Potom beru do ruky hadici a celou expozici jim osprchuji čistou vodou. Stačilo pár minut a moje oblečení už vůbec nevypadá tak, jak jsem si ho ráno, tedy asi před půl hodinou, oblékla. Tak a teď očistím parkosy, což jsou větve nebo celé kusy stromů, po nichž opičky velice rády šplhají. Posledním bodem ranního úklidu je umytí oken expozice. To aby návštěvníci dobře na malé opičky viděli. Vezmu stěrku a dám se do práce. Jen si tak v duchu říkám, proč musí hosté zoologické zahrady vidět na opičky ze všech stran. Nestačilo by jen malé kukátko? Nestačilo! Návštěvník je podle mluvčí zoo Aleny Houškové zvědavý a lačný po pohledech do zákulisí.

Hotovo

A teď konečně přijde na řadu krmení. K jídlu mám také kladný vztah a opičkám se nedivím, že jsou po ránu tak nedočkavé. Dnes mají ke snídani těstoviny. Láskyplně jim je naservíruji s tím, že jim je třeba obohatím o nějaké ovoce nebo zeleninu. Avšak chyba lávky. Žádná voňavá rostlinná potrava. Jídlo jim musím doplnit o cvrčky a červy.

Ošetřovatel profesionál, který bedlivě dohlíží na mou práci, mě odvádí do speciální líhně, kde se hmyz pěstuje. Musím říct, že zápach v líhni byl tak silný, že tento úkol za mě musel provést odborník.

Podává mi misku s červy a cvrčky do mých strachem roztřesených rukou. Část obsahu vysypu do jídelních misek. A to už hladové opičky přicházejí, začnou skákat po mé hlavě i po těle svého milovaného ošetřovatele. Rychle si kradou dobroty a celé rozdováděné začínají řádit.

Já se však musí postarat o zbytek červíků a cvrčků. Podle slov odborníka mají opičky rády, když se krmí z ruky. Tak kvůli zábavě opiček zatínám zuby a zkouším nějakou tu malou hmyzí potvoru vzít do rukou, ale nějak mi to nejde. Naštěstí se ošetřovatel nade mnou slituje, a aby opičky už dlouho netrpěly hladem, udělá tuto část za mě. Co zbude v miskách, rozházím po výběhu. Celá natěšená, že pro mě hodina ošetřovatele končí, otáčím se a chystám se k odchodu. Ale kdepak.

Poslední fází ranního krmení je dokončení úklidu, kterým to všechno začalo. Po všech těch červících a cvrčcích láskyplně beru do rukou jinak neoblíbené koště, hadr a kýbl a odcházím uklidit ještě předsíň, kde se během krmení dost našlapalo. Teď už se jdu podívat zvenku, jak opičkám chutná. Pravda, zvenku se mi to líbí tak nějak víc.