VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Počátkem je otázka: Kam bych tak běžela?

Kniha Ivany Pilařové je o tom, jak se holka z Jizerek rozhodla absolvovat nejextrémnější závody na světě od - 40 do + 40 stupňů Celsia

22.10.2011
SDÍLEJ:

I pro Ivanu Pilařovou byl arktický závod velkým dobrodružstvím a cestou do neznáma. Tedy do země sněhu a ledu.Foto: archiv Ivany Pilařové

North Pole Marathon 2010 (duben 2010)

Ano, je ještě druhý konec světa. Ten severní. Rychle si zvykám na pohled na zeměkouli „z nadhledu“. Není tam žádná země, jen oceán. Doufám, že pořádně zamrzlý. A úplně nahoře, tam, odkud lze jít jen na jih, tam se snad 7. dubna 2010 odstartuje můj další závod.

Je to hodně riskantní podnik. Vůbec není jisté, zda se do Arktidy dostanu, zda se závod bude konat, zda ho doběhnu. Je to můj první a zcela jistě i poslední pokus. Odpovědně, vědoma si toho, kam jedu, balím vybavení pro všechny možné situace. Nechybí goretexová souprava, dvě péřové bundy, několikero teplých a větruvzdorných rukavic, brýle, speciálně upravené běžecké boty s neoprénovými návleky, další boty s hroty do ledu, sněžnice, termoska, energetické tyčinky a gely jako speciální jídlo na závod. Nic mě nesmí překvapit, nic mi nesmí chybět. Čtvrtého dubna 2010 nastupuji na Ruzyni do letadla směr Oslo a poté Špicberky.

Překvapení na Špicberkách

Na místě srazu na Špicberkách v městečku Longyearbyen k mé velké radosti bez problémů najdu skupinu běžců. Teď ještě tašku s veškerou výbavou. Ano, jednou se mi přece musí stát, že ta moje přijede až poslední… Ale ona nepřijela vůbec!

Stojím na 78. stupni severní šířky v šusťákách, tričku a flísce. Dozvídám se, že taška do mého odletu na pól určitě nedorazí. Z Osla totiž neletí žádný spoj. Jsem bez věcí, to je holá skutečnost. Propadám se do beznaděje. V nejhlubším zoufalství mě paní od zavazadel bere do jakéhosi skladu a vybavuje mě tím, co lidé zapomněli v letadle. Dopadám celkem dobře, mám něco jako péřovku i s kapucí, lyžařské kalhoty, nějaká dvě podivná trička, čtyři ponožky, naštěstí dobře vypadající rukavice a hodně hnusnou čepici. Vše v rozpětí velikostí XS až XXL. Hned mě napadá, že nemám v čem běžet. Bez bot to nepůjde.

Z letiště jedeme na hotel a já jdu do místního sportcentra nakupovat. Ještěže mám alespoň nějaké oblečení z letiště, tady bych se moc neoblékla. Navíc ceny jsou astronomické. Platím kartou a ani nechci vědět, co stály moje běžecké boty, ponožky a obličejová maska. V mnohem lepší náladě se vracím zpět a na dalším briefingu fasuji dvě trika s logem závodu a startovní číslo 18. Hořce lituji české vlajky, tu tady nekoupím. Taky zjišťuji, že nemám na závod nic k jídlu.

Rozhlížím se po mrazivé zasněžené krajině. Hezké to tady rozhodně není, jakási stará zavřená těžařská osada. Všude jsou haldy jak v severočeském uhelném revíru. Ještěže to zakrývá sníh. Až za městem se rozkládá pravá severská příroda. Ale tady nic nepoběžíme, ráno v devět hodin odlétáme ruským letadlem Antonov 74 k Barneu, ruské arktické základně. Leží mezi 88. a 89,9 stupněm severní šířky, podle toho, kam led oddriftuje.

Ruská polární stanice Barneo

S mírnými obavami nastupuji do zvenku dobře vypadajícího letadla. Zevnitř ovšem připomíná letadla, která létala za války. Okénka jsou jen v prvních dvou řadách, sedadla drží v podlaze jen na heslo, nedoporučuje se opírat se o opěradla padají vlastní vahou dopředu i dozadu. Mírně zarezlý pás zapnu jen s největším úsilím. Nechci ani domyslet, co by se stalo v případě nehody. Sledovala jsem doma seriál o leteckých katastrofách…

Sedím v poslední řadě. Přímo za mými zády leží na zemi hromada zavazadel. Po nastartování motorů se snažím usnout, což se mi krátce daří. Vzbudí mě hlasitý, ale pravidelný, chod (snad obou) motorů. Vzpomenu si na to, jak jsem podepisovala prohlášení o tom, že vím, že dopravní prostředky, kterými budu přepravována, nemusí být v odpovídajícím technickém stavu, a že je nemusí nutně řídit osoby, které k tomu mají příslušná oprávnění. Raději znovu usnu. Po dvou hodinách začínáme klesat, a to hodně prudce. Představuji si horskou dráhu v Disneylandu a doufám, že i z této vystoupím. Přistání bylo nečekaně hladké. Za mnou se otvírá nákladní prostor. Je citelná zima, balím se do bundy a hned vidím, že sluneční brýle nebudu potřebovat. Venku je zataženo a fouká, minus 27 stupňů. S mými šusťáky má arktický vítr malou práci, zimu cítím až v kostech.

Poprvé vidím ruskou ledovou, dočasnou, driftující základnu Barneo. Rusové ji paradoxně nazvali po indonéském ostrově Borneo, ale aby se to přece jen lišilo, tak změnili jedno písmeno. Základna se skládá z několika modrých velkých stanů. Na první pohled vše působí uspořádaně. V jídelně a společenské místnosti zároveň je příjemné teplo. Jsou zde klasické táborové lavice a stoly s umělohmotnými ubrusy. Jinak tady ale vládne technika, obří monitor, počítač, satelitní telefon.

Ubytováváme se podle přesného rozpisu do stanů po deseti lidech. Každý má vlastní postel a erární spacák. Ve stanu je tak pět až osm stupňů, pohoda…

Závěje a bloudění ve větru a trhlinách

Vzbudí mě vichr, který lomcuje se stanem. Dveře nejdou otevřít, venku zuří arktická bouře. Nakonec vylezu, musím na záchod. Hned se mě chopí „ochranka“ stojící před každým stanem a vede mě bílou tmou přesně tam, kam potřebuji. Ačkoli to tu ruský polárník musí znát zpaměti, končíme oba v závěji, která není vidět. Cíle jsme ale dosáhli, za chvíli mě vede zpět. Tak to tady dělají s každým, jinak by nás už nenašli. Není vidět nic, bílý sníh splývá s bílou oblohou. Podle šéfa stanice je něco kolem minus třiceti a vítr o rychlosti 50 kilometrů za hodinu. Je jasné, že závod v těchto podmínkách neodstartuje. Je poledne, závod se odkládá na neurčito. Snad není ještě zrušen, nikdo nic neříká. Uběhly další dvě hodiny, nálada klesla možná ještě níž než rtuť teploměru.

Ve tři odpoledne je rozhodnuto - za hodinu se startuje! V klidu kombinuji svá dvě trička s flískou a červenou šusťákovou bundou, navlékám rukavice a pod ně jednu (dvě na letišti neměli), která bude putovat z jedné ruky na druhou, čepici, lyžařské brýle a obličejovou masku. Natahuji kapuci. Vědoma si porušení všech zásad obouvám dvoje ponožky pochybného původu a novotou zářící adidasky. Na občerstvovací stanici si k jídlu nesu dva vyžebrané gely, odvahu a odhodlání. Na vymezený prostor pro mé občerstvení se mi to na rozdíl od jiných, kteří soudě podle zásob poběží nejméně čtyřiadvacetihodinovku, bez problémů vejde. V 16 hodin zazní startovní výstřel. Stojím přímo u startéra, tak ho i slyším. Bílá tma pohlcuje nejen „obraz“, ale i „zvuk“. Nemám obavu, že cíl do tmy nestihnu. Tady je světlo celý den a noc. Běží se úvodní krátký okruh a poté „eleven laps“. Myslím, že vím, že eleven znamená jedenáct. Kolo má tedy necelé čtyři kilometry.

Hned úvod je těžký. Vítr se pořádně opírá, padá drobný sníh, který se zakusuje do tváří. Horší je nepravidelná špatně odhadnutelná vrstva sněhu a návějí na trati. Polovina prvního kola se běží s větrem v zádech po vyfoukané ranveji. Pak se odbočí doprava (této zatáčce říkám zatáčka Beznaděje) a začíná boj se sněhem a protivětrem. Hlavně není nic vidět, nevím kudy kam, občas někoho zahlédnu před sebou a řídím se podle něj. To ale neznamená, že dotyčný nebloudí stejně jako já. Zakopávám o návěje, propadám se do naštěstí mělkých trhlin. Co sto metrů jsem na zemi, malinké, často zafoukané, oranžové praporky značící trať vidím jen výjimečně. Děsím se dalších kol, až bude ubývat spoluběžců. Podle koho se budu řídit? A to vše mě čeká ještě desetkrát!

Druhé kolo je krizové, bloudím a ocitám se v trhlinách a ledových mostech. Nevím, kam šlapu, bořím se po kolena. Nevidím další ledovou prohlubeň, buď do ní narazím koleny, nebo se řítím hlubokým nepředvídaným krokem k zemi. Rozhlížím se a zahlédnu postavy na obzoru. Pro tuto chvíli jsem zachráněna, směřuji k nim. Moje představa, že od druhého kola poběžím po stopách, bere za své. Stopy běžce přede mnou jsou v silném větru vidět maximálně deset sekund. Po poslední zatáčce každého kola jsou vidět obrysy vrtulníků a základny. Nazvala jsem ji zatáčka Naděje…

Kdo je…

Ivana Pilařová se narodila v roce 1963 v Liberci, kde prožila celý život. Ten předchozí podle vlastních slov v Nepálu, což je z Liberce už druhá dáma po A. Čepelkové, která má více než kladný vztah k této zemi. Vzděláním je ekonomka, nyní na volné noze jako daňový poradce, auditor a ekonom. Mezi její koníčky patří běhy na dlouhé vzdálenosti, nejlépe etapové v extrémních podmínkách. Dále pak cyklistika, lezení, lyžování a snowboarding.

Absolvovala 100 km Saharou, přeběh Alp dlouhý 301 km, 100 mil Namibií, Everest Marathon a mnoho dalších závodů v rámci Worldloppetu (Vasův běh, Engadin, Transjura). je vdaná a má dva dospělé syny.

Ivana Pilařová

22.10.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Úhyn ryb v Jílovském potoce.
8

FOTO: Mrtvý potok. V Jílovském potoce v Děčíně uhynuly stovky ryb

DSA. Ilustrační foto.

K pádu ze skály letěl vrtulník. Byl vymyšlený

FOTO: Boj s velkou vodou prohrál. V srdcích lidí ale Gaston zůstal

Děčín – Bojovník. To je nejčastější charakteristika jednoho ze symbolů povodní v roce 2002. Lachtan Gaston, který při povodních uplaval z pražské zoo, ale nakonec svůj boj s řádícími živly prohrál a nedaleko Magdeburgu uhynul.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Čtvrtečník Martina Schulze: Je cestou udržitelný rozvoj turistického ruchu?

Doubice - Takhle ke konci prázdnin se najednou objevují zprávy o tom, že skoro všude je moc turistů.

POVODNĚ 2002: Labe rozdělilo Ústí na dvě města. Velké mosty byly k ničemu

Ústecký kraj - Katastrofální záplavy působily komplikace i lidem žijícím daleko od řeky. Pokud chtěli přejet mezi kraji, najeli i stovky kilometrů. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení