Tomio Okamura do Ústí jezdí rád. Natáčí tu totiž pořady o cestování. Také zrovna pracuje na třetí řadě pořadu Den D. Zatím prý svými investicemi vydělal jen minimum, dokonce se ho soutěžící snažili i podvést.

Poslední dobou navštěvujete Ústí poměrně často. Spolupracujete na letním rozhlasovém pořadu, podepisoval jste tu svou knihu. Budou vaše „ústecké námluvy“ pokračovat?

Ano. Přes léto jsem se domluvil, že bych do rozhlasu několikrát zajel, děláme takové pořady o cestování, jsou to většinou praktické rady. Musím říci, že pro mě je to pokaždé příjemné zpestření. Protože, podle mého názoru, ústecký rozhlas sídlí v nejhezčí vile, takže se na její návštěvu těším, protože je úžasná. Já navíc sídlím na severním okraji Prahy a nikdy jsem si neuvědomil, že to mám tak blízko z domova. Trvá mi to sem asi hodinku od východu z našeho domu. To je úžasně blízko, proto se sem vždycky těším.

Je pravda, že do Ústí z Prahy to je někdy rychlejší než z jednoho konce Prahy na druhý, nepřijdou vám kvůli tomu Čechy takové „komorní?“

Určitě. Říkám si, že Praha je minimální velikost města, které jsem pro to své každodenní žití ochoten přijmout. Já tedy mám rád český venkov, ale nedokážu si představit, že bych tam dokázal strávit víc než jednu noc. Já jsem se narodil v patnáctimilionovém Tokiu, které je městem světového kalibru. To prostě žije, doslova tepe. Takové znám už jen dvě, Londýn a New York. Tam prostě ve dvě hodiny v noci je skutečně zácpa lidí, doslova se jimi prodíráte. Žijí 24 hodin denně.

Vraťme se k vaší práci. Co třeba pořady v České televizi?

Co se týká třeba pořadu Den D, tak vám mohu říci nějaké novinky ze zákulisí, které ještě nikde nebyly publikovány. Minulý týden jsme začali natáčet třetí řadu, a sám nestačím zírat, protože pro ni byla zvýšena hranice peněz, o které si soutěžící mohou říkat, až na tři miliony korun. Minimum je dvě stě tisíc korun. V minulých řadách to bylo pouze milion a půl maximálně. Do té třetí řady se také vrátil Ivan Pilný a odešel Ondřej Bartoš, což je také tak trochu novinka. Dějí se tam skutečně věci, to tedy musím říci.

V jakém smyslu?

Za první natáčecí dny jsme investovali 6,8 milionu korun. Investovalo se víc, než za celou první anebo druhou řadu. Natáčení bude trvat až do září. Já sám jsem v očekávání, co přijde. Myslím, že když diváci sledovali první a druhou řadu, tak to asi zvýšilo kvalitu těch projektů soutěžících i jejich nápadů. Nejenže si říkají o víc peněz, ale často je to podpořeno skutečně i kvalitou.

Jen na druhou řadu se přihlásilo 1,2 tisíce lidí, což také nikde nebylo publikováno. Před televizní porotu se ale dostane každý desátý, je tam totiž ještě jedna, neveřejná porota. Na kvalitu samozřejmě reflektujeme, protože už bych na tom chtěl také něco vydělat.

Znamená to tedy, že na pořadu vlastně celou dobu proděláváte?

Nemůžu mluvit za kolegy v porotě, ale za první dvě řady jsem mírně v plusu. Přibližně kolem sto, možná sto padesát tisíc korun. Může se to zdát málo, ale jsem spokojený. Já jsem za celou historii pořadu investoval osmkrát, a z toho šestkrát uchazeči buď lhali, nebo ukradli nápad někomu jinému. Což několikrát vyšetřovala i policie na základě podkladů v České televizi.

Můžete prozradit nějaký konkrétní případ?

Konkrétně třeba Morávkovy plenkové kalhotky z první řady. Byl to snad druhý nebo třetí díl. Dokonce už kriminální policie, což je taková perlička, kterou mohu prozradit, volala před vysíláním do televize, že se to nesmí vysílat. Jenže televize jim sdělila, že už to mají podložené smluvně, nastříhané a připravené, takže to odvysílají.

Měli jste z toho jako investoři nějaké problémy?

Volali i investorům, co jsme do toho investovali, mně a Daně Bérové. Chtěli nás předvolat k výslechům. Ale my jsme navíc zjistili, že má ještě dluhy ve výši osm set tisíc korun, takže jsme od smlouvy odstoupili. Pokud uchazeči uvádějí nekorektní informace, tak to můžeme udělat. Těch šest investic ze Dne D, od nichž jsem odstoupil, byly případy, kdy uchazeči dlužili, lhali, byli pod exekucí, nebo nápad ukradli.

Nemrzí vás tyhle nepříjemnosti trochu?

Je to trochu jako sonda do společnosti. Uchazeči podepisují, že nedluží, což se pak ukáže jako lež, ale oni přesto do toho pořadu jdou. Já jsem zrovna trošku nostalgicky vzpomínal, že s tím pořadem jsem spojený přes dva roky. Bude to pomalu už třetí rok, co jsme s tím začínali. Je to fajn. Mimochodem, on je to navíc japonský pořad a já k němu proto mám speciální vztah. Běží to v televizi BBC, ABC a dalších. Je to skutečně pořad světového formátu. V Kanadě mu říkají Dragons den, což znamená dračí doupě. Když jsem se ptal, proč tomu tak v Čechách neříkají, vysvětlili mi, že drak z pohledu Čechů vzbuzuje dojem pohádkové postavy, a ne toho razantního investora. Což se pak ukázalo, že to asi bude pravda. Tak nevím.

Češi vůbec dokáží udivit kombinací velkého rozhledu i malosti. Jak na vás tohle zapůsobilo, když jste do Čech jako dospělý člověk přišel? Co jste od toho očekával?

Podívejte, já jsem už neměl na výběr. Kvůli mému dětství jsem měl spoustu problémů, třeba se svým vzhledem. Japonci se mi smáli, že jsem cizinec, v Čechách mi nadávali do Vietnamců. Když jsem nějaký čas vyrůstal v dětském domově, šikanovali mě, například jsem si musel nechat namlátit, když mi přišel dopis od rodičů a podobně. Takže jsem chtěl za každou cenu dokázat, že nejsem horší než ostatní, jen že jsem trochu jiný. Bylo mi jedno, kde to dokážu, jestli v Japonsku, anebo v Čechách. Jenže v Japonsku se mi nedařilo. Začínal jsem jako popelář, pak jsem si sehnal lepší místo. Pracoval jsem jako prodavač popcornu a coca–coly. Jelikož jsem koktal do dvaceti let věku, tak mě nenechali ani za pultem. Nedokázal jsem před lidmi vykoktat, kolik to stojí. Toho jsem se naštěstí zbavil. Takže mi zbývaly jen Čechy. Chtěl jsem tu dokázat, že něco umím a přál jsem si, aby mě lidé soudili podle toho. Snad se mi to povedlo.