Koupit drogy v Děčíně? Tak takový úkol jsme nikdy nedostali a zdál se nám nesplnitelný. Obavy nebyly na místě. K našemu překvapení šlo všechno jako po másle. Jen vědět, kam zajít.

„Přece k Černý díře, Vy nevíte kde to je? Asi dvě stě metrů od vaší redakce,“ kroutil nechápavě hlavou náš informátor. Hospoda je to nová, ale feťáci si ji zřejmě rychle oblíbili. „Běžte v kteroukoliv hodinu, vždycky tam někdo postává a určitě vám prodá,“ radil muž.

První pokus ale nevyšel. Půl druhé odpoledne, hospoda zavřená, před ní ani noha. Ani na dalším místě, které nám informátor poradil, nikdo nebyl. Pršelo a dealeři byli asi někde zalezlí. Začínaly jsme propadat beznaději a zároveň jsme byly trochu hrdé na Děčíňáky, že všechny řeči o tom, že drogu lze koupit bez problémů a kdykoliv, jsou mylné. „Děčín je přeci jenom slušné město, nejsme žádní Pražáci, u kterých se prodává fet na každém rohu,“ shodovaly jsme se.

Ve čtyři odpoledne jsme to ale zkusily znovu. Redaktorka k sobě přibrala figurantu Adélku, jež fandí stylu gotika a tudíž se obléká do černého a řinčí na ní několik řetězů. Vypadaly důvěryhodně. Redaktorka se klepala nervozitou, což bylo jen ku prospěchu věci, neboť vypadala jako feťák, kterému chybí dávka a nutně ji potřebuje. Šéfredaktorka seděla napnutá v redakci, připravena u telefonu, okamžitě přivolat pomoc, kdyby dealeři lest prokoukli a bylo třeba zásahu policie.

Její nervozita ale trvala jen deset minut. „Máme to,“ hlásila děvčata.

Dívky se nejprve posadily přímo v lokále. Bylo prázdno. Nikde žádný dealer, žádný feťák ani vietnamský číšník si jich nevšímal. Po několika minutách se zvedly a vyšly před hospodu. Tam už postávali dva mladíci pochybného vzezření. „Nevíte, kde bychom něco sehnaly,“ poptaly se holky. Okamžitě dostaly nabídku. „Pedro?,“ otázal se jeden z nich. „Hm,“ kývly a jen mlhavě tušily, že jde asi o pervitin. „Za kolik,“ zněla otázka prodejce. „Za pět set,“ nabídly cenu holky a vytáhly z peněženky šest set korun. „Tak mi to dejte celý a já vám za to donesu fet,“ tvrdil mladík. Děvčata nechtěla peníze z ruky dát, a tak od něj vzala do zástavy mobilní telefon a občanku. Za pět minut byl mladík zpátky, zatáhl dívky do chodby lokálu a předal jim dvě psaníčka zabalená do papírku nastříhaných z tiketů sportky. „Je to crack,“ rozuměly mu. „Nechceš ochutnat,“ nabízel. „Nechci, rychle mi to dej, potřebuju to,“ odbyla ho redaktorka. Drogy byly naše.

„Crack, to je blbost, ten v republice není,“ oznámil nám kriminalista, když jsme mu balíčky donesli. Vysvětlil, že do papírků od sportky balí dealeři pervitin a také se nám vysmál, že nás parádně natáhli. „Za šest stovek? Psaníčko se prodává za dvě stě korun,“ tvrdil. Ty naše jsou ještě ošizené a neměly stát víc, jak sto padesát korun. Co jsme vlastně nakoupili, ukáží až rozbory z policejní laboratoře. Podle kriminalistů byli prodejci jen posledními články organizací, které drogy prodávají. „Jsou to sami feťáci, kteří si někde koupí dávku, tu rozdělí do ještě menších a pak na tom vydělávají, aby měli na svůj fet,“ vysvětloval kriminalista evidentně rozladěný. Prý jsme mu šlápli do rozpracovaného případu.

Loni se děčínským policistům podařilo zabavit osmnáct varen pervitinu, vyšetřovali jednasedmdesát lidí, kteří drogu prodávali či vyráběli. Hrdě hlásají, že patří k nejlepším v kraji.

Klaubenschalková Alice

Hlinková Michaela