VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Příběh učitelky Emilie Veverkové je příběhem jednoho života i jedné doby

Severní Čechy - Kdyby se anketa o nejlepšího učitele Zlatý Amos vyhlašovala už před osmdesáti lety, zcela jistě by v ní uspěla právě tato žena. Bez ohledu na to, že mezi školními škamny nemohla kvůli represím strávit víc než pouhých pár let.

4.9.2012
SDÍLEJ:
Fotogalerie
3 fotografie

Přestože Emilie Veverková letos oslavila 100. narozeniny, stále sleduje a s nadhledem komentuje dění kolem sebe.Foto: DENÍK/Jan Král

Začátek školního roku není spojen jen se shonem v rodině školáků. V mnohém z nás se prolne i se vzpomínkami na učitele, kteří naše první kroky natolik ovlivnili, že si je pamatujeme po celý život.

Jednou z takových je také někdejší „kantorka", jak kdysi nazývali mladou absolventku učitelského ústavu v Jičíně, Emilie Veverková z Horního Růžodolu v Liberci. Ještě po mnoha desítkách let ji její první žáčci nezapomněli pozvat na třídní sraz. Těch, co si na ni ale vzpomenou ještě dnes, je už jen pramálo. Není divu, vždyť 30. května slavila 100. narozeniny.

Poprvé za katedrou

Před katedru se poprvé postavila v roce 1932. To jí bylo dvacet let. Mýlí se ale každý, kdo si myslí, že ve třicátých letech, kdy bylo ještě učitelské povolání váženou profesí a učitelů nebylo tehdy jako dnes, si mohli absolventi vybírat.

„Stali jsme se učiteli. Byli jsme plni elánu a plánů. Brzy jsme však byli zchlazeni, neboť byla velká nezaměstnanost a to i v učitelských řadách. Podávala jsem několik žádostí o umístění i na menšinové školy v pohraničí, ale vyučovat jsem začala až 15. listopadu jako výpomocná učitelka za onemocnělou kolegyni v Heřmanově Městci," vrací se ke svým učitelským začátkům v jedné z kapitol autobiografie s názvem Znovu bych mu ruku podala, která je silným příběhem pohnutého a přeci plného života. A přestože je to knížka útlá, vydá za román.

Je nejen kronikou jednoho života, ale i těžké a pohnuté doby 20. století, v němž nevinní a stateční lidé pykali hned dvakrát. Za protektorátu a podruhé za komunistické totality.

Padesát prvňáků

Ale vraťme se ke vzpomínkám mladé učitelky, které mě zvlášť zaujaly v dnešní době, kdy se spekuluje, zda je nebo není třicet dětí ve třídě na jednoho učitele moc.

„Od prvního ledna jsem přešla na chlapeckou školu, kde pro změnu onemocněl starší pan učitel a já stála před padesáti šestiletými chlapci," pokračuje ve vzpomínkách, které sepsala už po svých devadesáti letech.

Ani slovíčkem si nepostěžovala, že by snad dětí v lavicích bylo příliš. Musela se s nimi popasovat, s ani ne dvouměsíční učitelskou zkušeností, protože jak s lehkým úsměvem říká její další učitelský kolega a rovněž jubilant, devadesátiletý Josef Tomíček: „Škola samotná vás učit nenaučí. To až mnohaletá praxe." A tak se mladá dívka odhodlaně pustila do výuky dětí, které před ní stály jako nepopsané stránky svých prvních písanek.

„Dosud psaly tužkou, ale podle osnov se měly učit psát perem s ocelovou špičkou, které musely zlehka namáčet do skleněných kalamářů na okraji lavice. Musela jsem je všechny oběhnout," vzpomíná, jak tehdy výuka v jedné takové třídě s padesátkou prvňáčků probíhala.

Pokud někdo namítne, že dřív byly děti méně problémové, než jsou dnes, ani tehdy nebylo všechno ideální. Mladá učitelka si s tím také dokázala poradit.

Na zlobení pochvala

„Problém jsem měla s Pepíkem Salfickým, který opakoval první třídu. Byl problémový a vyrušoval. Bylo to s ním těžké. Neměla jsem žádné zkušenosti. Když jsem mu pohrozila panem ředitelem, „pochlubil se", že byl už i v radniční šatlavě," pokračuje paní Veverková ve vyprávění.

A znovu jakoby se historie prolínala s dneškem. I Pepík byl dítě, na které neměla jeho maminka kvůli těžké práci moc času, otec pil a všechny stížnosti se řešily bitím… I dnes poukazují školní psychologové na zaneprázdnění rodičů a problémy s alkoholem v rodinách bez práce, které jsou častou příčinou problémového chování dětí.

Začínající kantorka si ale věděla rady a našla účinný recept. Pochvalu! Jak vypráví, hledala příležitost, za co chlapce vyzdvihnout a co možná nejčastěji se snažila pověřit ho nějakým důležitým úkolem.

Pepík během půl roku obrátil a jak vzpomíná, byl to právě on, kdo vypátral její adresu, když se třída v roce 1975 po letech znovu sešla.

Těžké chvíle

Meziválečná krize donutila časem mladou učitelku opustit místo v Heřmanově Městci a vyslala ji do maličké obce Vojkov na Sedlčansku.

V rodném Liberci začala učit až v roce 1937, tehdy už jako manželka politika a redaktora Ještědského obzoru Josefa Veverky, mimochodem pocházejícího z rodu vynálezců slavného ruchadla.

Nastoupila 1. září do nově zřízené měšťanské školy v Dlouhém Mostě u Liberce. Jak vzpomíná, byl to pro ni jeden z nejcennějších svatebních darů. Budova stačila pouze pro potřeby obecné školy, tedy prvního stupně, ale nová škola se měla začít stavět a prostory zatím uvolnila německá firma Dolenski a Brosche v Minkovicích.

Do školy chodily děti ze širokého okolí z Proseče, Šimonovic i Pilínkova. To už ale bylo cítit, že pohraničí je horká půda. Nepokoje začal rozněcovat Konrád Henlein. Učitel tělocviku ze západních Čech. Brzy nato začal život Emilie Veverkové nabírat tíhu.

Znovu bych mu ruku podala

Veverkovi ještě stihli opožděnou svatební cestu do Paříže a Emilie se těšila, že bude ve školním roce 1938-39 konečně přeložena do samotného Liberce.

Místo toho následoval osud vyhnanců, kteří opouštěli pohraničí a stali se bezdomovci ve své vlasti, která se stala říšským protektorátem. Musela přečkat smrt prvorozeného synka Václava, věznění manžela i výslechy gestapa. Heydrichiádu a strach, který opanoval obyčejný život, když žila bez prostředků v Příhrazech u Turnova, jen z pomoci dobrých lidí. S maličkými dětmi a nadějí, že manžel přežije nacistické lágry. To ještě netušila, že ho po válce čeká další věznění, které mu podlomí zdraví a přinese celé rodině ještě horší útrapy. O tom ale snad příště.

V dalších kapitolách knížky jednoho života, jednoho století, ale i jednoho města a historie, kterou bychom si měli stále opakovat. Nejen ve škole a při hodinách dějepisu.

Autor: Jana Švecová

4.9.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

ZAJÍMAVÁ KONFRONTACE. Děčínští hokejisté hostili reprezentaci Austrálie.
20

FOTO: Hokejisté si vyšlápli na reprezentaci Austrálie

Miroslav Kalousek ve sněmovně.
DOTYK.CZ

Největší poslanečtí snaživci? Na špici jsou Kalousek i Okamura

Několika tunový balvan se zřítil v těsné blízkosti chalupy ve Mlýnech

Mlýny - Několika tunový balvan se v neděli dopoledne zřítil v těsné blízkosti chalupy ve Mlýnech. Přivoláni byli hasiči z České Kamenice i SDH Kytlice. Nikdo naštěstí nebyl zraněn.

Houpačky na zastávce v Děčíně vydržely jen několik dní. Jsou pryč

Děčín – Jen necelý týden vydržely na autobusové zastávce v Tyršově ulici v Děčíně houpačky. Dmitrij Pljonkin, který za jejich instalací stál, ale slibuje, že se na zastávku houpačky opět vrátí.

Co týden dal? Nahánění zfetovaného řidiče, chytrá karta v Děčíně

Děčínsko - Co přinesl uplynulý týden na Děčínsku? Přečtěte si přehled událostí.

FOTO: Čeští a němečtí hasiči slavili ve Varnsdorfu 50 let spolupráce

Varnsdorf – V sobotu 25. března 2017 ve 14:18 uplynulo přesně 50 let od okamžiku, kdy hasiči z Varnsdorfu a Grossschönau společnými silami zasahovali u požáru v podkroví činžovního domu nedaleko hranic.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies