Hrdinka knihy Jižan a blondýna dokázala několik let žít (a přežít) v malé severořecké vesničce a dokonce k ní získat doživotní láskyplný vztah. Jak se jí to podařilo a co při tom zažila, se samozřejmě dozvíte až po přečtení knihy.

Její autorka Jana Soukupová v ní čerpá z vlastních dlouholetých zkušeností z řeckého severu i ze zážitků cizinců (a především cizinek), kteří si Řecko zvolili za svůj druhý domov. Čtení plné humoru, které však zároveň inspiruje k zamyšlení nad rozdílnými kulturami.

Prožila jste několik let na řecké vesnici. Ale už deset let předtím jste podnikala v cestovním ruchu, trávila v Řecku dost času a hodně věděla o zdejších obyvatelích i poměrech. Dokázalo vás ještě něco hodně překvapit?
Vždycky, když má člověk pocit, že už o něčem nebo o někom ví všechno, přijde překvapení. Takový štípanec za namyšlenost. V cizí zemi to platí dvojnásob. V Řecku mě i po dvaceti letech pořád něco překvapuje. Ale i když to někdy i zabolí, stále mě to okouzluje. Knížka Jižan a blondýna je vlastně soubor plný takových „neturistických" překvapení.
Když jste turista, máte se s Řeckem rádi jako přátelé, kteří se navštíví jednou za rok a snaží se navzájem ukázat jen z lepší stránky. Když tam turisty vozíte, snášíte se jako obchodní partneři. To znamená buď chcete nebo musíte. S dlouhodobým pobytem pak vzniká něco jako dlouholeté manželství. Navzájem znáte spoustu svých kladů i chyb, občas máte na sebe vztek a rádi si od sebe odpočinete, ale když je to na moc dlouho, chybíte si a přepadá vás stesk. Měla jsem výhodu, že jsem prošla všemi těmito stadii, takže jsem „nespadla do vsi z čistého nebe" jako naprosto nový element. Většina tamních lidí mě už roky znala. Mluvili o mně jako o Janě, zatímco ostatní cizinci přišli do vsi jako Bulharka, Albánec apod. A to jim zůstalo bez ohledu na to, jak dlouho tam žili…

Severní Čechy severní Řecko. Nějaké protiklady?
Severní Čechy hustě nasázená města a vesnice a mezi nimi sem tam pole, les, řeky, občas rybník.
Severní Řecko pobřeží, moře, pláně, mnohem méně řek, hory a mezi nimi jen pár měst a spousta navzájem vzdálených malých vesniček.
Severní Čechy jsme studenější a zdrženlivější a dlouho vydržíme „pod maskou". Občas máme problém pozdravit nebo se usmát. Máme „městskou" povahu bez ohledu na to, jestli žijeme ve městě nebo na vsi. A jiný přístup k zábavě.
Severní Řecko k pozdravu přidají na začátku každého měsíce přání „kalo mína" (hezký měsíc), nemají nikdy problém podrobit i neznámého člověka přátelskému výslechu. Jsou emotivnější a čitelnější jak ve vzteku, tak v dobré náladě. A když se někdo usmívá, nemají ho za cvoka. Je v nich vesnická bodrost, i když jsou třeba z milionové Soluně.
Severní Čechy - jsme přesnější. V čase i v práci. Jsme více zruční na internetu (a více závislí).
Severní Řecko - když říkají „v poledne", je to někdy mezi dvanáctou a druhou. Když je instalatér přesvědčený, že se neutopíte, řekne, že přijde „zítra". Takže někdy během čtrnácti dnů možná dorazí. Většinou se nezdrží na facebooku, ale s kamarády na kafi.
Severní Čechy - jsme národ ateistů.
Severní Řecko - i nejeden cyklista projíždějící kolem kostela, se pokřižuje.

A společné rysy?
Máme podobné anekdoty, podobné problémy, podobnou procentuální koncentraci obtížných jedinců, nakupujeme v hypermarketech stejných firem, v hospodách podobně nadáváme na poměry a na vládu. A závidět a pomlouvat dokážeme téměř stejně. Není to „jen česká vlastnost", jak se mnohdy obáváme.

Poznala jsem pár Češek, které se do Řecka provdaly. Většina z nich nenechá nit suchou na řeckých tchyních. Kdybychom mluvily s matkami Řeků, asi by došlo k podobnému hodnocení. V čem vidíte příčinu?
No… ale ano, řečtí muži jsou většinou maminčini mazánci. Je to dáno modelem balkánské rodiny i historickými souvislostmi. Balkán je sud s prachem, říká jedna lidová pravda. A obrana vlasti i domova je přece víceméně mužská záležitost. Ale jinak mi kritika tchyní přijde jako mezinárodní záležitost.

Co byste poradila Češkám, které se zamilují během své dovolené do plážového frajírka a hodlají od základu změnit svůj život?
Nemusí za každou cenu jít o „plážového frajírka". Může to být hodný a slušný kluk s naprosto vážnými úmysly. I to se stává. Ale ať je to jakkoli, každá rada je těžká, pokud jde o boj srdce s rozumem. Jednotlivé lidské charaktery nemají hranice chytráky i blbce, obětavce i egoisty najdete všude, bez ohledu na to, jestli jdete na sever a nebo na jih. Co se týče Řecka, neznám jen případy „frajerů z Jihu" a nešťastných dívek z ciziny. Znám i spokojené vztahy. A znám i nešťastné otce smíšených rodin, kteří se marně snaží ukojit nároky svých líných a rozmazlených manželek. Ti si navíc vysloužili nálepku absolutního pitomce, bez ohledu na to, že se vlastně jen snaží nesebrat domov svým dětem…
Hledání domova v jiné zemi je otázkou přizpůsobení se kulturním a společenským rozdílům, tolerance a vůle víc se snažit chápat než násilně měnit něco k obrazu svému. Praxe je ovšem rozhodně mnohem těžší než odhodlání a sebelepší teoretická příprava.

V knize píšete o tom, že antickou hrdost by z Řeků nedostalo ani dvacet státních bankrotů. My Češi jsme schopní spíše na sebe naházet špínu. Někdy i před cizinci…
Máte na mysli vlastenectví? Já si nemyslím, že Češi nejsou vlastenci. Ale vlastenectví se v pohodlí poměrně klidné historie mění v jakousi samozřejmost. Řekové jako národ o sebe každých pár desetiletí vedou boje a spory i v moderních dobách a vlastenectví je jedna z nejsilnějších zbraní. Navíc jižní nátura a tedy i vyhraněnější emoce předurčuje fakt, že se nestydí nahlas volat: Jsem Řek a jsem na to hrdý, nebo udělat rockovou skladbu na téma „moje drahé moře a nádherné Atény (Soluni, Kavalo apod.)".
Jsem přesvědčená, že Čech běžně doma o svém vlastenectví příliš často nepřemýšlí. Venku je to jiné. Jsem běžná Češka, ale žádný ze známých Řeků už se přede mnou nepokouší říct, byť jen nevinný, vtípek na Česko…

Již skoro dva roky média informují o negativním stavu řecké ekonomiky. Pobývala jste v této zemi natolik dlouho, abyste dokázala tamější situaci hodnotit. Je to opravdu komplot západních ekonomik proti bezbrannému Řecku, jak tvrdí většina obyvatel?
Nejsem politolog, jen člověk, který měl možnost žít mezi obyčejnými lidmi v obyčejné vesnici. Ale jsem přesvědčená, že posuzovat situaci a způsob života v Řecku českým nebo třeba německým pohledem (se střídavým nahlédnutím do britských médií) je stejné, jako by se chtěl srovnávat denní program mexického Indiána s newyorským Afroameričanem.
Jižní Evropa není stejná jako severní či střední. Netajím se s tím, že Evropská unie tak, jak se projevuje, mi připomíná RVHP. Co mají dělat Řekové, kterým zakázali pěstovat tabák a vykáceli bolestné množství olivových hájů? Je řešení, aby chlap, co měl tabáková pole (a každé ráno s manželkou vstával ve čtyři do práce) dostával peníze za to, že nic nepěstuje? A negativní role Německa a Francie? Když někdo někomu půjčuje na to, aby měl peníze na zbraně z produkce věřitele…
Nechci mluvit o jakémkoli „komplotu", ale patřím mezi ty, kdo nevěří tomu, že řecká „ekonomická choroba" není uměle vyvolaná. Mimochodem, mezi názory odborníků jsem zaregistrovala zajímavou otázku: Proč pro tento absurdní ekonomický experiment bylo vybráno právě Řecko? A mám obavy, že nedobrovolný pacient jednou vyskočí z lůžka a nacpe doktorům do krku všechny prášky, které mu postupně naordinovali.

Na internetových diskuzích převládá názor, že si za vše mohou Řekové sami. Ale i já vím o případu, kdy třeba matka tří dětí odešla do důchodu, štědře dotovaného, v devětatřiceti letech…
Zveličila se jedna strana řeckého systému rozmazlování státních zaměstnanců. Takový byl mezi třemi sty obyvateli „mojí" vsi jeden. Většina ostatních tam žije z každodenní tvrdé a často špatně placené práce v zemědělství, babičky a dědečkové čekají každý měsíc často na nějakých dvě stě padesát eur důchodu.
Co se týče zmiňovaných výhod státních zaměstnanců, pochybuji, že mezi pisateli článků i diskutujícími na internetu je byť jen jediný člověk, který by v takovém případě požádal vládu o radikální snížení platu a mnohem pozdější odchod do důchodu s tím, že se rozhodl zachránit národní hospodářství. Navíc názor, o kterém mluvíte, už na diskuzích značně zřídl. Češi jsou vnímaví a obecně slušně vzdělaní, nenechají si donekonečna nalévat hlavy jednostrannými soudy médií.

Dělala jste při příležitosti otevření antické expozice v ústeckém muzeu rozhovor s bývalým velvyslancem Konstantinem Kokossim. Ten vám složil poklonu, že jste hrdinka. Jak dobře ovládátejazyk? Novořečtina je podle něho velmi obtížná…
Poklona pana velvyslance a spisovatele Kokossise mi samozřejmě udělala radost. Novořečtina není lehká ze stejných důvodů jako čeština bohatství výrazů, tolerantní větná stavba, spousta výjimek z pravidel apod. Prostě jeden z těch nádherných jazyků, které se cizinec nemá mnoho šancí naučit dokonale, ale kterými se dají napsat tisíce básní naprosto o tom samém a každá bude znít úplně jinak.

Když jste studovala na Aristotelově univerzitě v Soluni, napadlo vás někdy srovnání s Karlovou univerzitou, kde jste promovala?
Mezi mým studiem v Praze a v Soluni je rozdíl patnácti let, takže srovnávání je trochu obtížné.
Aristotelova univerzita je proti UK, co do věku, batole. Existuje od roku 1925. Ale patří k největším v Řecku, má přes čtyřicet fakult a na osmdesát tisíc studentů. Denní život je tu stejný jako na jiných vysokých školách hemžení davu mluvícího různými jazyky, letáky ve vstupních halách, nervózní čtenáři skript před zkouškou, dobří i horší profesoři, důležité paní na studijním oddělení, fronta v jídelně a cigárko v parku vedle školy. Řekla bych, že běh soluňské univerzity je pro našince lehce zmatenější. Takový řecký. A v Praze nikdy tak jednou za dva měsíce neříkali: Jo, vy přespolní zítra nejezděte, budou stávkovat autobusáci, demonstrovat odboráři apod. Ani nezavřeli školu kvůli sněhové kalamitě, která měla podobu pěti centimetrů sněhu…

Zpracovala Lenka Stránská