VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Goethova poslední láska se nikdy neprovdala

„Slunce, tak nadarmo svítíš,/ prorazit chceš chmurné mraky./ Vždyť veškerý zisk mého žití/ je vyplakat žal z její ztráty,"napsal slavný německý básník Johann Wolfgang Goethe 6. června 1816, kdy zemřela jeho žena Christiana.

24.4.2012 1
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: archiv

V té chvíli jakoby se sedmašedesátiletému spisovateli zhroutil svět.„Skonala za poledne. Prázdnota a smrtelné ticho ve mně i kolem mne,"poznamenal si do svého deníku.

Navzdory těmto slovům ho v průběhu manželství jiné ženy rozhodně nenechávaly lhostejným. Rok poté, co se s Christianou Vulpiusovou po osmnáctiletém společném životě oženil, tedy v roce 1807, se zamiloval do tmavooké půvabné osmnáctileté Wilhelminy Herzliebové z Jeny. Wilhelmína nebo také Minka, jak jí doma říkali, básníkovu náklonnost vášnivě opětovala. Ona sama zanechala jen kratičké svědectví o svém vztahu ke stárnoucímu básníkovi, když v dopise přítelkyni z února 1808 psala: „Byl vždycky tak rozjařený a družný, že se člověk v jeho přítomnosti začal cítit nepopsatelně dobře a přece také rozbolestněně…"

Jiná žena Goetha dokonce záměrně vyhledávala, a to Bettina Brentano, dcera italského obchodníka Pietra Antonia Brentana a německé šlechtičny Maxmiliany von LaRoche. V dubnu 1807 přijela sama do Výmaru a strávila s Goethem několik hodin. Její starší bratr a poručník Franz ji za to přísně napomenul: „Víš, jak nesnáším, když se děvčata toulají po světě, což je v očích všech rozumných lidí považováno za neslušné."

Bettina si začala s básníkem a kupodivu také s jeho ženou Christianou psát dopisy a vyměňovat dárky. Pak však mezi nimi došlo k vážné roztržce. V roce 1811 se Bettina provdala za romantického spisovatele Achima von Arnim, spolu s manželem pobývali od konce srpna ve Výmaru a takřka denně navštěvovali Goethovy. 13. září zašli společně na výstavu obrazů básníkova přítele Johanna Heinricha Meyera a Bettina si neodpustila kritické poznámky o jejich úrovni. Christianu to rozhořčilo, ve vzteku strhla Bettině z nosu brýle a rozšlapala je. Ta ji za to veřejně nazvala „bláznivou tlačenkou". Goethe po tomto malém skandálu zakázal Arnimovým vstup do svého domu.

Ulriku lákal třeba na čokoládu

V roce 1821, po smrti své manželky, potkal básník v Mariánských Lázních sedmnáctiletou Ulriku von Levetzow, svou poslední velkou lásku. Půvabná mladičká dívčina se právě vrátila z francouzského penzionátu ve Štrasburku, kde dokončovala svoje vzdělávání. Když byla svou matkou dvaasedmdesátiletému spisovateli představena, ani netušila, jak slavnou a uctívanou osobnost má před sebou. Sama na toto setkání ke stáru vzpomínala:

„…Babička mě dala zavolat k sobě a děvče mi řeklo, že je u ní nějaký starý pán, který mě chce vidět, což mi vůbec nebylo příjemné, protože mě to vyrušilo v právě začaté ruční práci. Když jsem vstoupila do místnosti, kde byla také moje matka, řekla tato: ,To je má nejstarší dcera Ulrika', Goethe mě vzal za ruku a vlídně se na mě podíval a zeptal se mě, jak se mi líbí Mariánky. Protože jsem poslední rok strávila ve Štrasburku ve francouzském penzionátu, také mi bylo teprve sedmnáct let, nevěděla jsem o Goethovi vůbec nic, jaký je to slavný muž a velký básník, byla jsem proto vůči tak laskavému starému pánovi beze všech rozpaků, bez vší plachosti, která se mě jindy při nových známostech většinou zmocnila."

Goethe byl zjevem mladičkého děvčete se smělým vystupováním naprosto okouzlen. Na první pohled si získala jeho srdce a tak kul železo, dokud bylo žhavé a hned ji pozval na společnou procházku. Ulričina matka snad zprvu ani nepostřehla básníkovo nápadné dvoření. Vzhledem k jejich velkému věkovému rozdílu neviděla nic závadného v tom, bude-li její dcera doprovázet Goetha na jeho mineralogických výletech. Ulrika se přání starého pána sice podvolila, ale neshledávala ve sbírání minerálů a hornin žádnou zvláštní zábavu. Důvtipný Goethe proto, aby povzbudil její zájem o svou sbírku, vkládal mezi vzorky nerostů kousky čokolády. Okolí oba připadali jako dědeček s vnučkou a vskutku se jejich vztah zpočátku odvíjel tímto nevinným směrem.

Plný nadějí se následující rok v létě vydal Goethe znovu do Mariánských Lázní a znovu se tu setkal s Ulrikou, její matkou a tentokrát také dvěma mladšími sestrami. Opět zval půvabnou mladou dívku na společné procházky a výlety, při nichž se jí dvořil a zahrnoval pozornostmi. „Také toho léta ke mně byl Goethe velice laskavý a při každé příležitosti mě vyznamenával," vzpomínala později Ulrika von Levetzow. „Často říkal babičce, jak velice by si přál mít ještě jednoho syna, protože ten by se pak musel stát mým mužem, vychoval by mě zcela podle svého, cítí prý ke mně velkou a otcovskou lásku."

Aféra v Mariánských Lázních nevídaná

Jenže, jak se stýkali stále častěji, nebyla to, alespoň z Goethovy strany pouze „otcovská" láska. Třiasedmdesátiletý básník se do Ulriky bláznivě zamiloval jako dvacetiletý mladík. Protože se však sám ostýchal požádat mladičkou Ulriku o ruku, vybral si vlivného přímluvce výmarského velkovévodu Karla Augusta, který v létě roku 1823 přijel rovněž do Mariánských Lázní. Oba pánové si náramně rozuměli a tak není divu, že se velkovévoda snížil k tomu, aby se ujal role sňatkového dohazovače.

Ale dejme ještě slovo samotné Ulrice von Levetzow: „…Velkovévoda byl velice spřátelen s mými prarodiči a s matkou, také nás už jako děti často vídal; byl k nám všem velice vlídný a milostivý, a byl to on, kdo řekl mým rodičům a také mně, abych si vzala Goetha; nejprve jsme to považovali za žert a mínili jsme, že Goethe jistě na nic takového nepomýšlí, čemuž on protiřečil, a opakoval to často, ba sám mi líčil z lákavé stránky, jak bych byla první dáma u dvora ve Výmaru… Moje matka si však pevně předsevzala, že žádnou ze svých dcer nebude ke svatbě přemlouvat a předurčovat, přece však se mnou o tom mluvila a zeptala se mě, zda se snad cítím tomu nakloněna, na což jsem jí odvětila: jestliže si to ona přeje, že to udělám; její odpověď byla: ,Ne, mé dítě, jsi ještě příliš mladá, než abych tě už chtěla vidět vdanou; avšak ta nabídka je natolik poctou, že ji také nemohu odmítnout, aniž bych se tě zeptala, ty si musíš rozmyslet, zda si v takové situaci můžeš Goetha vzít.' Řekla jsem: ,Nepotřebuji čas na rozmyšlenou, měla bych Goetha velice ráda tak jako otce, a kdyby tu stál docela sám, takže bych směla věřit, že mu mohu být užitečná, pak bych si ho vzala; on však má přece v synovi, který je ženatý a který žije u něj v domě, svou rodinu, a tu bych přece odsouvala, kdybych zaujala její místo; nepotřebuje mě a odloučení od matky, sester a prarodičů by pro mne bylo přespříliš těžké; ještě vůbec nemám chuť se vdávat.' Tím to bylo vyřízeno. Goethe sám o tom nemluvil, ani s mou matkou ani se mnou, i když mě nazýval svým miláčkem, většinou však svou milou dceruškou."

Básníkovy mariánskolázeňské námluvy však nezůstaly utajené před výmarskou společnosti. Ještě v době, kdy Goethe pobýval v západních Čechách, daly se slyšet klepům náchylné manželky jeho přátel. Charlottu Schillerovou prý sice potěšily Goethovy, jak se vyjádřila, „mladistvé síly srdce", nicméně jeho případnou svatbu považovala za příliš „šílenou". Doufá, že slavný básník „ve svém věku 74 let nebude jednat tak nemoudře". Další z těchto dam, Karolina von Humboldt, dokonce už 12. srpna 1823 napsala svému manželovi Wilhelmovi, známému jazykovědci, filozofovi a spisovateli, že slyšela, že se už svatba Goetha a Ulriky konala. Prý tomu nemůže uvěřit a doufá, že „takové nápady jsou čtyřiasedmdesátiletému Goethovi cizí".

O tom, jak bylo samotnému Goethovi, leccos napovídá báseň Elegie, kterou složil, když se v dostavníku vracel ze západních Čech do Výmaru: „Vždyť nedoved jsem milovat už ani,/ ba pohas ve mně pud, být milován;/ s ní vrátilo se náhlé odhodlání/ a žízeň po činech, ruch nových plánů:/ jak obrozující je lásky síla,/ má duše nejněžněji ucítila."

Vzpomínka staré věrné panny

Ještě poslední den roku 1823 se Goethe nevzdával svých nadějí na případný sňatek s Ulrikou, jak o tom svědčí následující řádky z dopisu její matce:

„Současně … přede mnou stojí nový nástěnný kalendář 1824, kde těch dvanáct měsíců vyhlíží sice čisťounce, avšak také dokonale lhostejně. Marně bádám, které dny se mi zabarví červeně, které temně; celá tabule je ještě bianko, přání a naděje zatím těkají sem a tam. Kéž by se ty mé setkaly s Vašimi! Kéž by se naplnění a zdaru nic! nic! nepostavilo do cesty!"

Nakonec všechno rozhodl Goethův syn August, který neměl pro poslední otcovo milostné vzplanutí pražádné pochopení a dokonce mu pohrozil, že bude-li na sňatku s Ulrikou trvat, odstěhují se od něj do Berlína. Tak se rozplynul „jako snová vidina", abych se vyjádřil slovy Augusta von Goethe, poslední nevinný milostný románek slavného básníka a zbyla mu jen důstojná samota stáří.

A co Ulrika von Levetzow? Nikdy se nevdala a zemřela jako stará panna až v roce 1899, tedy ve vysokém věku pětadevadesáti let na svém rodovém zámku Třebívlice u Lovosic. Proč, na to neznáme odpověď. Můžeme se proto jen domýšlet. Chtěla zůstat svému dávnému nápadníkovi Goethovi věrná? Kdo ví? Až do smrti se věnovala dobročinnosti, založila v Třebívlicích přádelnickou školu a v Praze finančně podporovala útulek pro bezdomovce. U svého zámku založila proslulou růžovou zahradu a každodenně až do vysokého věku výhradně pěšky obcházela své statky. V srdci stále chovala vzácnou vzpomínku na geniálního básníka. Ještě dva roky před svou smrtí vypravovala literárnímu historikovi Ludwigu Stettenheimovi rozkošný příběh z mariánskolázeňského léta 1823 svědčící o tehdy panující stydlivosti mladých dam:

„Goetha těšilo stýkat se se mnou a s naším okruhem mladých dívek. Učil nás společenským hrám. Jednoho dne jsme opět seděli pospolu a Goethe navrhl následující hru: jeden člen společnosti musí otevřít téma a mluvit o něm. Soused pokračuje; avšak druzí mají právo navrhnout slovo, které musí být vpleteno do vyprávění a tak hra pokračuje. Začala jsem právě mluvit o krásné krajině a rozvinula jsem téma. Hra obcházela kruhem, a když jsem se opět dostala na řadu, navrhl Goethe slovo ,podvazek'. Zrudla jsem a nevěděla, co mám říci. Tu se Goethe zasmál a pomohl mi z rozpaků tím, že sám pokračoval ve vyprávění, a sice hned přešel k podvazkovému řádu."


Zpracoval novinář a spisovatel Jan Bauer

- Český novinář a spisovatel, narozený 11. dubna 1945 v Jihlavě, původním povoláním zemědělský inženýr, žije dlouhodobě na samotě u Vodňan.
- V prosinci roku 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob.
- Některé knihy napsal pod pseudonymy, věnuje se především literatuře faktu a detektivkám.

Autor: Redakce

24.4.2012 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

DSA. Ilustrační foto.

K pádu ze skály letěl vrtulník. Byl vymyšlený

Tipy Deníku

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Čtvrtečník Martina Schulze: Je cestou udržitelný rozvoj turistického ruchu?

Doubice - Takhle ke konci prázdnin se najednou objevují zprávy o tom, že skoro všude je moc turistů.

POVODNĚ 2002: Labe rozdělilo Ústí na dvě města. Velké mosty byly k ničemu

Ústecký kraj - Katastrofální záplavy působily komplikace i lidem žijícím daleko od řeky. Pokud chtěli přejet mezi kraji, najeli i stovky kilometrů. 

KRÁTCE: Co se děje na Děčínsku? Přečtěte si stručný přehled

Děčínsko - Pozvánky na koncerty, výčet zásahů městských strážníků nebo exkurze na Pravčickou bránu v doprovodu strážců přírody. Přečtěte se přehled událostí na Děčínsku.

Povodeň 2002: Splašené lodě museli potopit, při jejich odstřelu zemřel muž

Děčínsko – Dlouhé roky připomínaly žluté kvítky řepky na nábřeží v Děčíně drama, které se na Labi odehrálo 15. srpna během povodní. Tehdy zde při odstřelu neovladatelné lodě zemřel muž. Šlo o jedinou oběť povodní z roku 2002 na Děčínsku.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení