Stal se Dobrovolníkem roku 2013. V soutěži, kterou vyhlásila loni poprvé společnost T-Mobile, zaujal zaměstnance firmy nejvíce. Petr Macák z Loun je podle svých slov stydlivý a nikdy by ho nenapadlo to, že by mohl být do podobného klání kdy nominován. Téměř dvě desetiletí pomáhá mentálně postiženým sportovcům, dělá všechno od lyžařského instruktora až po nosiče stupňů vítězů…

Jak dlouho už se dobrovolnictví věnujete a co bylo prvním impulzem? Přibližte svůj příběh, jak jste se k této činnosti dostal?
Vše začalo úplnou náhodou a vlastně až dodnes to nevnímám jako dobrovolnictví a práci. Nedělám to pro pocit solidárnosti a pomoci to bych to nevydržel bezmála 19 let. V době, kdy jsem provozoval rekreační středisko, se jedno léto konal právě v tomto zařízení celorepublikový tábor pro mentálně postižené. Organizátor, skvělý člověk a dodnes můj kamarád, tehdy říkal, že když se jim u mě zalíbí, budou jezdit maximálně tři roky. Nakonec proběhlo asi devět ročníků tohoto tábora. Zpočátku jsem měl obavy, jak bude vše probíhat a co na to „normální" lidé, kteří byli ve středisku také ubytováni. Obav i otázek bylo mnoho, ale ve výsledku někteří „normální" jezdili opakovaně i kvůli těmto lidem. Od těch dob jsme stále spolu, a přestože rekreační středisko už dávno neprovozuji, účastním se s těmito skvělými lidmi spousty jiných akcí. Dělám vše, co je potřeba trenéra a startéra na lyžařském výcviku, rozhodčího na turnajích ve stolním tenisu, táborového vedoucího atp. Kolem těchto hendikepovaných je totiž spoustu pracovitých a kreativních lidí, se kterými je skvělá zábava. Když jsme třeba na táboře, nezasvěcený by musel „normálního" vedoucího trochu hledat. S dětmi, jak jim říkáme, je totiž také spousta legrace. Jsou milí, bezprostřední a hrozně rádi se smějí. Jsou to prostě děti, mnohdy už v dospělém obalu.

Jak byste dobrovolnictví sám definoval?
Do definice dobrovolnictví se mi moc nechce. V okamžiku, kdy to člověk začne vnímat jako povinnost nebo dokonce obtíž, nepřináší to žádnou radost. Dobrovolnictví v sobě prostě člověk buď má, nebo nemá. Může to být jen taková drobnost, jako například pomoc nějaké babičce s těžkou taškou či při náledí. Neznamená to nutně pracovat, jen když jsou záplavy, povodně, hladomor a ty ostatní pohromy a velké věci. Obecně si myslím, že jde o věc empatie, výchovy v rodině a obecného pohledu na svět.

Co o sobě prozradil… „Je mi 51 let. Mám středoškolské vzdělání a dva dospělé syny. Před prací ve společnosti T-Mobile jsem 10 let provozoval rekreační středisko ve východních Čechách, které sloužilo převážně pro školy v přírodě, dětské tábory a jiné letní pobyty. Ten kraj adršpašských skal jsem si zamiloval a dodnes tam moc rád jezdím."

Proč by se mu měli lidé věnovat?
Asi proto, že dobrovolnictví i když se mi ten výraz tak úplně nelíbí je lepší než dát milodar. Když někomu dáte peníze a jdete dál, nic to pro vás emočně neznamená. Když si prožijete třeba jen jeden den v roce na místě, kde budete užitečný, dá to oběma stranám víc než darovaná stokoruna. Tím ovšem nechci říct, že peníze nejsou potřeba. Jsou a na mnoha místech hodně, ale to je zase jiná kapitola.

Kolik času dobrovolnictví věnujete? Prý jste jím „nakazil" i syna…
Popravdě jsem musel trochu omezit takto trávený čas už mi začínal zabírat více než polovinu dovolené a nějaké ty víkendy. Přeci jen i v osobním životě musí člověk někdy odpočívat a vyčistit si hlavu. Trochu jsem proto ubral v aktivitách a nechal místo na táborech mladším. Nadále se věnuji sportovním činnostem v přizpůsobených sportech. Právě můj mladší syn, který se mnou jezdil jako pomocník vedoucího oddílu, pokračuje a i jako student vysoké školy si chce dodělat instruktorské zkoušky a věnovat se trenérství snowboardu na našich soustředěních sportovců s mentálním postižením.

Pro kterou organizaci jako dobrovolník pracujete? Co v ní konkrétně máte na starosti?
Sdružení pro pomoc mentálně postiženým a České hnutí speciálních olympiád. Vzhledem k pracovní vytíženosti nejsem v těchto organizacích na žádném výkonném postu. Raději se snažím být užitečný právě v terénu a s „klienty", jak jim říkají v ústavu sociální péče.

Jaké máte koníčky? Co vás baví?
Baví mě spousta věcí: kytara, kolo, ryby, lyže, basketbal, turistika až tremp, lidi, cestování a v poslední době chalupa. Na té je mi čím dál líp, protože tam na mě dýchne nějaký klid a pohoda.

Získal jste titul Dobrovolník roku. Přemýšlel jste o tom, proč právě vy?
No, o tom stále ještě přemýšlím… Popravdě by mě ani nenapadlo, že bych měl být mezi nominovanými, nebýt kolegyněk, které se mnou byly na jedné akci… V tomhle jsem asi trochu „stydlín".