Tak ho také představuje výstava v sídle územního pracoviště Národního památkového ústavu (NPÚ) v ústecké čtvrti Krásné Březno ve zdejším zámku. Výstava mapuje dlouhodobý výzkum lokality.
Výjimečné místo
„Výjimečnost výstavy je daná tím, že se podařilo v poměrně malé obci zdokumentovat celou řadu pozoruhodných památek. Přitom téměř každá z nich by si zasloužila vlastní výstavu a samostatnou pozornost. Shromážděné údaje umožňují zcela nový pohled na Milešov a návštěvníci si mohou uvědomit kulturní i historický význam této lokality," upozornil ředitel ústeckého pracoviště NPÚ Petr Hrubý.
Výstavu lze navštívit ve všední dny do 30. listopadu v době od 10 do 15 hodin, vstup je volný. Pro střední školy je připraven vzdělávací program.
„Výstava je rozdělena do tří hlavních částí. První mapuje vývoj krajiny a historický vývoj regionu od prvních zmínek až po polovinu 19. století," popsal Vilém Zábranský z katedry historie filozofické fakulty univerzity UJEP v Ústí nad Labem.
Druhá část výstavy umožňuje nahlédnout pod pokličku základní badatelské práce.
Přináší stručný přehled vybraných metod užitých při výzkumu a dokumentaci památek Milešova. „Poslední část výstavy pak samozřejmě tyto nejvýznamnější památky postupně představuje," pokračoval Zábranský.
Na počátku
Milešov vznikl v blízkosti hradu na jižním úpatí nejvyšší hory Českého středohoří, Milešovky. První písemné zmínky naznačují existenci zdejšího panského sídla pro závěr 14. století, hojněji jsou pak hrad i ves v pramenech připomínány od čtvrtiny následujícího století.
V této době je již vlastní Kaplířové ze Sulevic. V neklidné době husitských válek vzniká na dohled od Milešova na protějším vrchu Ostrý další hrad.
Na mapách se Milešov prvně objevuje na počátku 16. století. V té době jej drželi Sekerkové ze Sedčic, od nichž panství Kaplířové ze Sulevic opětovně získali. Milešov tak definitivně přešel v roce 1534 opět do rukou tohoto regionálně významného rodu.
Uznalý hrabě
Věhlasem i významem pro Milešov všechny své předchůdce překonal hrabě Kašpar Zdeněk Kaplíř, známý především jako hrdinný obránce Vídně při tureckém obléhání v roce 1683. Jeho éru zdejší správy je nutné vnímat jako jeden z nejdůležitějších momentů v historii Milešova.
Na jeho objednávku byl zásadním způsobem upraven a dobudován milešovský zámek a založen a vystavěn kostel sv. Antonína Paduánského.
Vzhledem k tomu, že Kaplíř v žádném ze tří manželství nezplodil potomka, znamenala jeho smrt zároveň změnu majitelů panství. Na dalších více než sto padesát let se jimi stali Hrzánové z Harasova, příslušníci hraběcího rodu propojeného s Kaplíři příbuzenskou vazbou. Na počátku hrzánovské éry došlo ještě k jedné důležité změně, vycházející z Kaplířova odkazu.
Barokní perlou
Milešovské panství bylo na počátku 18. století transformováno v takzvaný fideikomis, v jehož držení se posupně vystřídali příslušníci čtyř generací rodu. Výrazně mezi nimi dominuje osobnost hraběte Zikmunda Gustava Hrzána, který zdejší panství držel v letech 1718 až 1760.
Tento vzdělaný muž inicioval mnoho kulturních podniků a uměleckých zakázek, jimiž doplnil a završil barokní proměnu Milešova, zahájenou Kašparem Zdeňkem Kaplířem.
Ačkoliv to byl šlechtic, jehož skromné majetkové poměry ho řadily spíše k chudší části české šlechty, dokázal v Milešově vytvořit rezidenci, která mohla soutěžit s venkovskými dvory nejvýznamnějších aristokratů říše.
Zikmund Gustav proslul také jako štědrý donátor, který výrazných způsobem přispěl k obohacení mobiliáře farního kostela sv. Antonína Paduánského. Posledním držitelem panství z hrzánovského rodu byl na počátku 40. let 19. století hrabě František, jehož smrtí se v roce 1842 vymřeli Hrzánové po meči.
Zemřel v lágru
Po dlouhotrvajícím sporu mezi zájemci o dědictví se novým vlastníkem nakonec v roce 1857 stal Leopold Lažanský, jehož synové pak panství prodali za 400 tis. zlatých hraběti Adolfu Benno Ledebur-Wichelnovi, majiteli sousedních statků Kostomlaty a Křemýž. V majetku ledeburského rodu Milešov zůstal až do roku 1945, kdy byl konfiskován na základě Benešových dekretů .
Sluší se poznamenat, že Eugen Ledebur Wicheln byl v letech 1920 až 1929 senátorem Národního shromáždění první republiky a ačkoli byl kritický k české národnostní politice, zastával státoprávní stanovisko a po událostech Mnichova z politiky odešel.
V květnu 1945 byl internován v Terezíně, kde v listopadu zemřel.
Daniel Vágner