Milan Myšík: Chránič krku mi zachránil v Rakousku holý život

Pády, odřeniny a zlomeniny. Kolo, úspěchy a adrenalin. To vše provází už 12 let mladého a úspěšného fourcrossaře z Benešova nad Ploučnicí Milana Myšíka. V letošním roce zažil při tréninku velmi ošklivý pád a vůbec to s ním nevypadalo dobře. „Kdybych si nevzal chránič krku, měl bych zlomený vaz,“ vzpomíná na hrůzostrašnou příhodu mladý sportovec. I přes své mládí má na svém kontě několik úspěchu z evropského, ale i světového poháru.

Milane, kdy jste se dostal vlastně poprvé na kolo? Je pravda, že jste začínal s bikrosem…
Jednou, když jsme jeli s taťkou do školky na kole v 5 letech, tak se mě zeptal, jestli bych nechtěl jezdit přes takový kopečky a já jsem řekl, že jasně, a tak táta sehnal kolo a už to celý začalo. Od jara do podzimu koloběh závodů každý víkend. Do loňského roku jsem se plně věnoval bikrosu, ale letos jsem přešel na velmi podobnou disciplínu, a to je fourcross.

Můžete vysvětlit, jaký rozdíl je mezi bikrosem a fourcrossem?
Bikros se jezdí po rovině, dráha je uměle připravená. Jezdí se na speciálních malých bikrosových kolech, která jsou co nejlehčí a závodí se v osmi lidech. Fourcross se jezdí z kopce dolů ve čtyřech lidech, je to víc přírodní než bikros, jsou tam větší skoky, neklopené zatáčky, které v bikrosu nenajdeme, šutry, klády a podobné nástrahy. Ale hlavní rozdíl je v tom, že se to jezdí na horských kolech, která jsou speciálně udělaná.

V bikrosu se vám dařilo. Proč jste se tedy rozhodl z tohoto sportu odejít?
Bikros jde bohužel v Česku dolů. Když byl tento sport na olympiádě, bylo vidět, jak ten sport šel všude nahoru, bohužel u nás tomu bylo a je spíše naopak. Když vezmu země jako Německo, Itálie, Norsko a další, které před olympiádou pomalu ani bikros neznaly, tak teď jsou v širší světové špičce. Naopak ve fourcrossu máme v současnosti daleko úspěšnější závodníky, jakými jsou mistr světa Tomáš Slavík anebo bronzový Michal Prokop. Je tam daleko větší šance se prosadit na vrchol. Bikros prostě upadá, naopak fourcross je na vysoké úrovni u nás. Bohužel ve světě to v porovnání s bikrosem, downhillem nebo jinými disciplínami není tak zajímavý sport.

Pojďme se ještě vrátit k vašim začátkům. Jak se vám dařilo?
Můžu říci, že kolo mne okamžitě chytlo. Jako dítě jsem byl velmi hyperaktivní. Jako malý jsem neměl tolik úrazů, nyní se přidalo na rychlosti a agresivitě a pádů je víc (smích). Jinak byly mé začátky dobré, v první sezóně jsem byl vždy okolo pátého místa. Následně už jsem jezdil pořád třetí za dvěma soupeři, ale ve dvanácti letech se to vyrovnalo a od té doby jsem hodně soupeřil s kamarádem z Ústí nad Labem Michalem Měchurou, který už také bikros nejezdí a přešel k fourcrossu.

Co trénink? Jak vypadá jeho struktura a kolik času vám zabere?
Příprava a tréninky jsou takřka stejné, až na pár výjimek. Hlavní skok byl v roce 2009, kdy jsem přešel z gymplu v České Kamenici do Pardubic na sportovní gymnázium. Tam mám super podmínky. Ráno jdu do školy, pak na mne čeká trénink, oběd, zase škola a kolem 15:30 opět trénink. Ten koloběh zůstává stejný, většinou každý víkend v sezóně mne pak čekají závody. Přes zimu se pak trénuje vlastně nepřetržitě, protože co v zimě natrénuji, z toho pak čerpám síly v celé sezóně. Celá sezóna se odvíjí od toho, jak kdo v zimě trénuje. Přes sezónu, když jsou závody, tak toho člověk moc nenatrénuje. Co se týče mého tréninku v zimě, tak najíždím hlavně objemy na silničce na válcích, jezdím na běžkách, chodím běhat, plavat a samozřejmě posilovna a do toho nějaké sprinty občas. V sezóně jsou to hlavně sprinty a horské nebo silniční kolo, ale to je už jen tak na udržování formy.

Tak jako každý sport, i tenhle jistě spolkne určité množství peněz…
Je to těžké, zvláště když jsem odešel z bikrosu a mí sponzoři nevěděli, co předvedu. Věkem jsem ještě junior, přesto už startuji v kategorii mužů. Sponzory mám na materiál, ostatní mi vlastně platí táta díky své firmě Kur Sport. Abych mohl projet všechny světové a evropské poháry, sezóna spolkne tak 400.000 Kč.

Vystupujete pod hlavičkou Giant cycling team. Jaké vztahy máte s týmem?
Přesně ani nevím, jak to u nich chodí. Vzali si mne pod svá křídla letos, jelikož si můj táta od nich bere věci do svého obchodu a šéf týmu mě viděl loni v Peci pod Sněžkou na závodech, kde jsem ještě jel ve fourcrossu experty a velmi se mi tam dařilo. Poté byl nějaký veletrh v Brně, kde se s taťkou domluvili a jsem za to moc rád. Já dostávám kolo, helmy a další vybavení. Je to český tým, zároveň taky světový, ale ve světovém týmu mají jen samé sjezdaře nebo závodníky, co jezdí cross country, takže jezdce z těch disciplín, které jsou z těch tří nejpopulárnější.

Když jste jezdíval bikros, v jakém týmu jste působil?
Do dvanácti let jsem jezdil za PS tým ale pak si taťka založil svůj tým KUR SPORT a od té doby do letoška jsem jezdil za něj. V jeho týmu se vystřídala výborná jména, jako například Romana Labounková, která letos vyjíždí body na olympiádu v BMX a také vyhrála i ME, SP,... Tým se postupem času začal zužovat a nyní jsou v týmu 2 fourcrossaři, 1 bikrosař a 3 sjezdaři.

Jaké vlastnosti by měl mít správný fourcrossař?
Určitě musíte být vyježděný z bikrosu od malička. Od šesti let jsem naučený jezdit v chumlu, abych se nebál. Je potřeba mít dobrou techniku, kterou jsem právě nabral v bikrosu. Důležitá je dravost na dráze, nebát se soubojů. Velikou roli hraje psychika a velmi důležitý je start.

Které druhy závodů na Vás v sezóně mohou potkat?
Ze začátku jsem chtěl objet kompletní závody po Evropě. To znamená nějaké světové, ale i evropské poháry. Pak také všechny závody v Česku, které mají vysokou úroveň. Český pohár se skládá ze čtyř závodů, dále pak mistrovství ČR. Evropský pohár se mi nepodařil objet celý, jelikož závod v Rakousku jsem kvůli zranění nemohl jet. A na svěťáku v Rakousku jsem spadl hned v první rozjížďce. Na účast v Kanadě nebylo dostatek financí a ani zkušeností. Svěťáků se jede pět, příští sezónu jich bude sedm. Závody jsou vlastně pořád, ale je jich méně, než tomu bylo v bikrosu. Pár volných víkendů ale přeci jen mám.

Co vše dokáže zafinancovat váš otec prostřednictvím svého obchodu?
Táta platí vlastně všechno. Cestu, ubytování, startovné a taky nějaký ten materiál. A to vše díky tátovo firmě. Od týmu jsem dostal helmy a kolo. Poděkovat bych chtěl ostatním sponzorům - Giant, KUR SPORT, Animal, Dakine, 69Slam, Bontrager, Gebhardt, Giro, Smith a Skullcandy.

Dostáváte od týmu nějaké podmínky, které se budou odvíjet od vašich výsledků?
Jelikož nemám s týmem smlouvu, tak na mne moc velký tlak není vyvíjen. Navíc si myslím, že úvod sezóny se mi vydařil a vedení týmu je zatím spokojeno. Je to můj první rok a zajel jsem už pár slušných závodů. Spíše si myslím, že se mnou asi počítají do budoucna, ale vše uvidíme po sezóně.

Je pro vás těžké skloubit školu a fourcross?
Musím říci, že s přechodem do Pardubic to pro mne není problém. Mám individuální plán ve škole, trénink si tak mohu prodloužit o různá cvičení. Já to škole oplácím svými známkami (úsměv) a snad i výsledky. Denně mi trénink zabere přes zimu hodně hodin, když jsem studoval v České Kamenici, toho času tolik prostě nebylo.

Fotbal, hokej, basketbal – to jsou masivní a mediálně velmi podporované sporty. Nemrzí vás, že v Česku se fourcross moc na oči veřejnosti nedostává?
Je to strašná škoda a hodně mne to mrzí. Přitom je fourcross divácky velmi atraktivní, je to vlastně velká obdoba skikrosu. Tenhle sport ovšem u nás zatím zůstává stranou, oproti jiným disciplínám a oproti jiným sportům už úplně.

Čím to, že je bikros na útlumu?
Na útlumu je jen u nás, v ostatních státech šel po olympiádě nahoru a je tam pořád. Když se objevil na olympiádě, byl z toho strašný humbuk. Norsko, Německo, Itálie,... pět let zpátky jsme tyhle země poráželi a teď je to opačně. Velká chyba je v tom, že u nás trénujeme každý sám, zatímco ostatní země trénují pospolu a pak je vidět jejich výkonnostní růst, jak ty jezdci jdou všichni společně nahoru.

Kdybychom se vrátili zpět, na které úspěchy nejvíc vzpomínáte?
Čerstvě to je juniorský titul MČR ve fourcrossu. V bikrosu jsem byl druhý na „Evropě“ v Anglii. To mi bylo 13 let. Od startu jsem jel poslední a v první zatáčce jsem všechny jezdce podjel z venkovní stopy do vnitřní a pak jsem finále vedl a před poslední zatáčkou mne předjel závodník z Francie. Můj životní závod byl ale letos na EP v Anglii, kde už jsem startoval v mužské kategorii – 2.místo a taky premiéra na SP, kde jsem hned v mužích dojel 10.

Čeho se u vás můžeme v budoucnu dočkat?
To je specifické. Příští rok bude olympiáda. Myslím si, že si Češi tu účast nevyjedou a bude se rozhodovat na MS, které se pojede v květnu, kde pár zemí dostane divokou kartu. Ten závod bych si chtěl zkusit a poprat se o to, protože pojede ten, kdo z Česka zajede nejlíp. Ale priorita je pro mě fourcross a v příští sezóně bude taky. Chtěl bych být v osmičce SP a do třetího místa v EP. A pak časem v budoucnu bych chtěl získat duhový dres pro mistra světa, ale to až za pár let. Hlavně chci, aby mne to stále bavilo.

Už jste přemýšlel, co byste rád dělal po ukončení studia?
Samozřejmě bych se rád chvíli živil fourcrossem. Dá se tím uživit, ale musíš mít výsledky a být v top špičce, ale to je tak na pár let. Momentálně je pět jezdců, kteří se tím živí. Do 30 let klidně můžu jezdit. Ale určitě musím dál pokračovat ve studiu. Momentálně mám dvě varianty. Buď bych chtěl zkusit žurnalistiku a pracovat jako komentátor. A nebo jít na Masarykovu univerzitu v Brně a zkusit třeba trenérství. Nikdy nevím, kdy přijde nějaké zranění a musím počítat s nějakou zálohou, která se pak bude i stejně hodit po skončení kariéry.

Padla řeč o zraněních. Jaké nejtěžší jste měl vy?
Bylo to tenhle rok v Rakousku a bylo to velmi těžké zranění. Stalo se mi to v Rakousku, kde jsem měl závod SP. Tam se mi nedařilo, ale zůstali jsme tam ještě týden, jelikož se jela hned i „Evropa“ za týden. Při jednom tréninku, kde se mnou byl Kamil Tatarkovič (vítěz SP), jsem zkoušel rytmickou sekci. Bohužel jsem ve větší rychlosti přelétl dvoják přímo do boule, která byla tak 3 metry za ním. Praskla mi helma, byl jsem sedřený a následoval silný otřes mozku a bezvědomí. Kamil zavolal sanitku, já se probral až v nemocnici. Doktor mi řekl, že chránič krku mi zachránil život, jinak bych si zlomil vaz. Ten chránič jsem dostal k Vánocům a moc jsem ho nenosil a nechtěl jsem ho, jelikož to trochu omezuje pohyb. Nyní jsem byl rád, že jsem si ho vzal. Dále jsou to různé zlomeniny, lámou se klíční kosti, já ji naštěstí zlomenou nikdy neměl. Také jsem zažil už několik otřesů mozku, v devíti jsem si pochroumal záda. V sezóně 2005 jsem díky zraněním vynechal dost závodů. Na republiku jsem jel v situaci, kdy mi táta sundal dříve sádru a já nakonec získal titul mistra ČR.

Jaké byly pocity po vašem těžkém zranění v Rakousku? Skokan na lyžích Mazoch raději přestal závodit.
Pocity nebyly v úvodu nejlepší, když jsem ležel tři dny na kapačkách v nemocnici. Byl jsem z toho rozhozený. Na začátku července jsem chodil do posilovny a pomalu jsem začal trénovat. Strach mít nebudu, protože tím adrenalinem žiju. Možná budu mít nějaký blok z velikých skoků, ale když neskočíš, tak nevyhraješ. Chvilku jsem přemýšlel, že bych už sezónu uzavřel. Hodně mě mrzel fakt, že pádem v Rakousku na SP, předtím velikým pádem jsem přišel o možnost kvalifikovat se na MS. Přitom stačilo postoupit jen z té první rozjížďky a já si to zkazil sám…Z toho jsem naštvaný pořád a bude mě to dlouho mrzet, protože nominaci jsem měl rozjetou výborně.

Co vaši rodiče? Určitě jim nebylo po vašem hrůzostrašném pádu do řeči…
Taťka to neviděl, ten byl doma. Mamka byla se mnou v Rakousku, byla zvyklá v mládí, ale svým způsobem ji to dostalo, byla vyděšená. Ale jak říkám, jsou od malička zvyklí, že přijedu z tréninku a mám nateklou ruku.

Jaká další ochrana vám při závodech pomáhá?
Tak, je to helma, chránič krku, který jen tak nesundám (smích). Existují také chrániče na lokte, kolena, holeně a různé vesty, ale ty už já nevozím. Mám jen helmu, leatt brace – chránič krku a kolena. Ve vestách se nedá hýbat.

Co děláte ve volném čase?
No moc toho času není, protože přes zimu se pořád trénuje a přes léto závodí, ale rád se jedu jen tak lehce projet po okolí Děčína na kole, rád fotím, taky internet a spánek je moje velké hobby nebo jen tak relaxovat na gauči (smích). Přes zimu je to pak snowboard, který ale omezuji z důvodu zranění.

Můžete prozradit, jaké vztahy panují na dráze a za oponou fourcrossu?
Je to super, jsem z toho přímo nadšený. Na prvním svěťáku jsem poznal hodně lidí, kteří za mnou přišli a chtěli se bavit a tak, to je vážně super, kdežto v bikrose mě nikdy nikdo nepozdravil, tady je to úplně o něčem jiném. Když třeba někdy někoho vytlačí z tratě, tak ta naštvanost je, to je jasný, ale večer po SP na afterpárty nebo na dalších závodech už je vše v pohodě a bavíme se dál.

Jaké země dominují tomuto sportu?
V bikrosu to je Holandsko, Lotyšsko, Austrálie, USA a Francie. Ve fourcrossu vládneme my, pak Austrálie a Švýcarsko. Je příjemné vědět, že země, za kterou závodíš, je v tom sportu nejlepší. To byl asi hlavní důvod, proč jsem odešel z bikrosu, který nepatří ani do širší špičky.

Má Milan Myšík nějaký sportovní vzor?
Tak to je jasné. Těch sportovců je opravdu hodně, veliký obdiv mají u mě běžkaři Bauer, Northug a tak, protože to je strašná dřina. Dále třeba Zdeněk Štybar je prostě borec. Každý český sportovec, který dosáhl vrcholu, má u mě veliký obdiv. Mezi fourcrossaři je to Kamil Tatarkovič a Lukáš Tamme, který jezdí ale už jen birkos. Je potřeba mít vzor kvůli další motivaci při tréninku.

Jste spíše talentovaný sportovec? A jak se chováte při samotném závodu?
Talent jsem moc neměl, spíše jsem si všechno musel pořádně vydřít. Já měl vždy vytrvalostní předpoklady než sprinterský, ale všechno jsem nějak dohnal pomocí táty a trenéra. Jsem hodně vytrénovaný, takový poctivý dříč (smích). Nyní mě trénuje Petr Labounek, který mi píše tréninkové plány na vytrvalost, sprinty a tak a do posilovny mi píše plán Lukáš Tamme, oběma trenérům moc díky. Na závodech mám rád hlučnou atmosféru, jako tomu bylo například ve Skotsku. To bylo opravdu úžasné. Jako závodník nejsem moc klidný, spíše u mne převládá drzost a agresivita, která je ale v rámci fair play, pokud ne, tak jsem z toho potom hodně špatný. Jako třeba v Belgii, kdy jsem ,,vyhodil“ jednoho závodníka z tratě ven, ale rozhodčí tam byl a viděl to, takže to asi nebylo nic hrozného, ale neměl jsem pak z toho dobrý pocit, ale šlo prostě o postup.

Máte možnost přejít například do jiné země?
Závodit za jinou zemi asi moc nejde a ani nechci, protože jsem Čech a Českou republiku mám vážně rád, až na politiky. Samozřejmě, že pokud si někoho vyhlídne nějaký šéf z evropského týmu, či světového týmu, tak to jde. Z Čechů závodí 5 jezdců v zahraničních týmech.

Je někdo komu byste rád poděkoval za podporu?
Každopádně rodiče a ségra. Chtěl bych poděkovat učitelům, kteří mi vycházeli vstříc, všem lidem, co mi fandí a kámošům, kterých si vážím! Také děkuji tréninkovému partnerovi Marcelovi Peškovi z Pardubic a taky svým trenérům, Petrovi Labounkovi a Lukášovi Tamme.