AUDIO: Jak to vidí Martin Schulz

Po trochu zbludařené aféře s popílkem z islandské sopky, kdy se v Evropě nelétalo šest dní, přičemž podle řady odborníků se mohlo létat už po třech dnech té krize, tu máme katastrofu sice geograficky vzdálenou, avšak ve své podstatě blízkou a děsivou. Je to ta „řecká krize“. Jedná se o hrůzu několikerého řádu. Na počátku toho všeho (pozor, přijde něco, co možná bude připadat povědomé) se Řecko vprsilo do „eurozóny“ normálním podvodem – úředně nadnášelo vlastní hospodářské výsledky tak, aby se vešlo do kritérií přijetí. Další stupeň (další „deja vu“) – řečtí papalášové principiálně a léta komolili výsledky vlastního hospodaření, aby se před „Evropou“ neukázalo, že hospodařit nedovedou (a asi ani nechtějí). Další stupeň, či „řád“ té katastrofy – když se to provalilo, zjistilo se, že to může povalit celou Evropu, a proto je „nutné“ Řecku pomoct. Další stupeň – řecká veřejnost (koukněte se podrobněji, kdo to hlavně organizuje – když ne rovnou komunisté, tak levice rozhodně) protestuje, že pomáhat nechce, protože je to spojené s mocným „utahováním opasků“. A další řád té hrůzy – celé je to zaviněno tím, že Řecko si v principu (a trošku potají) vytvořilo tak „sociální“ stát, že se o tom Německu či Finsku, natož nám, ani nesnilo. O tom (kdo chce vědět víc) – výtečný rozhovor s veteránem řecké politiky Stefanosem Manosem v Lidových novinách 23. ledna 2010. Hrůza Vás (to slibuji) polije. A poslední řád té katastrofy – cítím v kostech, že se do státní dluhové pasti, srovnatelné s tou řeckou, díky našim politickým výtečníkům, hrneme taky. Kdo nám, zvolíme-li ve volbách nezaplatitelné „jistoty“, pak pomůže?