Toto je druh zpráv, které doopravdy zbožňuji: v médiích se objevila informace o tom, že tzv. „trpasličí lidé“, jejichž pozůstatky objevili před několika lety na indonéském ostrově Flores, nejsou zdegenerovaní příslušníci našeho vlastního druhu. Lidé velcí jen něco přes metr a s mozkem velikosti grapefruitu byli nazváni podle místa nálezu Homo floresiensis. Mnozí odborníci ovšem namítali, že nejde o samostatný druh, nýbrž o postižené členy druhu Homo sapiens, kteří měli trpět nedostatečným vývojem mozku – tzv. mikrocefalií.

Nyní ale různé další výzkumy, najmě srovnávací a statistické čím dál více vypovídají o tom, že před nějakými osmnácti tisíci lety naši Zemi obýval ještě jeden druh člověka. Teorie jsou dokonce tak daleko, že pracují s hypotézou o případném možném – jak to nazvat? – „potkávání“ obou člověčích druhů. A to je právě to „jádro“ zprávy, které mě na ní fascinuje.

Jestliže se někdy, klidně před osmnácti tisíci lety někde, lidově řečeno, sčuchli tyto dva lidské druhy, vysvětlovalo by to – podle mého laického antropologického „mudrlování“ – proč je na světě tolik „pitomců“! Ha, a máme to!

Stranou jdou všechny teorie o sociálním působení rodiny a prostředí, o výchovných působeních společnosti a podobně. Pitomci se prostě nemohou „ubránit“ vlivům okolí, kolují v nich kousíčky genetické šroubovice, které je prostě k jejich životnímu určení programují. Homo sapiens floresiensis – přeloženo: člověk (sice) rozumný, ale dost nablblý…