Kam až moje paměť sahá (a že sahá, jak tak stárnu, čím dál hlouběji do dětství), neumím přijít na to, kdy naposledy jsem kvůli ztrátě nějaké věci plakal. Naštvání ze ztráty věci – to jo. Rozmrzelost – bezpochyby. Ale abych se usedavě rozbrečel, právě jako dítě, to tedy nepamatuji. Minulou neděli v podvečer jsem plakal jako dítě, protože – podle českých zákonů – jsem musel vydat pokyn, aby naši rodinu opustila „věc“. Tahle věc byla o něco víc než dvanáct let stará. Poznal jsem tu věc, až když jí bylo asi tak pět. Po počátečních rozpacích jsme si s tou věcí padli do oka, do nálady, do noty. Ta věc byla výborný kumpán, měla svůj druh chytrosti, svůj díl oddanosti. Ta věc byla svým způsobem starosvětský kavalír, neboť bez velkého reptání přijala dohled nad mým životem a snažila se přispět svým způsobem k ochraně mého života, jakož i k ochraně mých dalších věcí. Jak již jistě tušíte, stalo se to, že jsem v neděli musel (z mnoha důvodů, které se mi nechce rozepisovat) vydat pokyn zvěrolékaři, aby podal smrtící kombinaci narkózy a paralyzujícího prostředku, členu rodiny, labradorovi, jménem Buddy. Uhladil jsem ho po té narkóze k smrti a vzpomínal na všechno možné, co jsme spolu prožili, od jeho „labradorského“ vítacího rituálu (vrážení čenichu mezi nohy) až třeba po jeho běsné rvačky s jinými věcmi (psi), kteří šli po jiné naší věci (irské setřici Rybě), kterou Buddy miloval oddanou láskou, jak jen to věc k věci umí. Jsem kretén já, nebo zákonodárci, kteří řadí (kromě jiných živých bytostí) psi mezi „věci“? Buddy, mám Tě rád…