Milým vzpomínáním s velkým orchestrem Golem bude série tří vystoupení zpěvačky Petry Janů na severu Čech. Nejprve – v rámci svého republikového vánočního miniturné – zazpívá v pátek 10. prosince v českolipském KD Crystal, v sobotu 11. prosince zazpívá v děčínském Kulturním domě Střelnice a v pondělí 13. prosince ji má na programu klášterecký Dům kultury. Doprovodí ji tradičně orchestr Golem, všechny koncerty začínají ve stejný čas – v 19.00 hodin.

Přiveze i Kouzlo

Trojnásobná Zlatá slavice Petra Janů má na trhu novinkové album „Kouzlo“. Desku, která vzbudila zaslouženou pozornost publika také díky převzaté písni Jsou dál jsou, na obalu CD dobře utajenému duetu s Petrem Kolářem. To tedy bylo loni, nyní vyšla Petřina zpověď v nové rozhovorové knize „Z očí do očí“.

Sympatická Petra, v Praze žijící zpěvačka, která za dva roky oslaví čtyřicet let velmi úspěšné kariéry, dala v rozhovoru nahlédnout také do svého soukromí.

Petro, narodila jste se z velké lásky?

Mám pocit, že jsem se narodila spíše z nezkušenosti. Mámě bylo 17, tátovi 19 let a prý jsem se jim povedla hned napoprvé. Takže nevím, jestli to bylo z velké lásky.

Když se řekne babička, co se vám vybaví jako první?

Písničky. Byla jsem takové neustále nemocné, nedomrlé dítě a chudák babička se mnou zůstávala doma. Jak jsem se nudila v posteli, zpívala si se mnou a naučila mě všechny písničky. Asi ona má na svědomí to, čím se celý život živím.

Vždy mluvíte o babičce, nikdy o dědečkovi. Jak to?

Dědeček byl v 50. letech zavřený, a když ho pustili, bylo mi 9 nebo 10 let a už jsem pak k němu nikdy nenašla vztah. Pro mě byla babička nejdůležitější člověk až do mých 11 let, kdy jsem se odstěhovala za mámou.

Nerada u mámy

Čím vás máma, se kterou jste se vídala jen několikrát do roka, v jedenácti letech přesvědčila, abyste se k ní přestěhovala?

Zmanipulovat puberťáka je strašně jednoduché. Bydlela se svou novou rodinou v Sekerkových Loučkách, já jsem k nim jezdila na prázdniny a oproti Praze to byl úplný ráj. Byla tam taková správná vesnická partička, lítali jsme na koních, po loukách a lesích, byl tam rybník… O prázdninách jsem tam prožívala úžasné chvíle, tak jsem měla pocit, že když tam budu pořád, že to bude ještě lepší.

Máma toho využila a řekla mi: „Když jsi tady taková spokojená a nechce se ti do Prahy, tak tady zůstaň.“ A už bylo neštěstí hotovo.

Jak často jste pak vídala babičku?

Jezdila jsem k ní na prázdniny nebo na Vánoce. Rychle jsem si uvědomila, že jsem udělala velkou chybu. Jak jsem mluvila o mámině mamince, tak ona mi v podstatě celou dobu, co jsem ji znala, dávala najevo, že manželství mých rodičů i já jsme omyl a že ta správná rodina a vnoučata jsou kluci, kteří se mámě narodili v 2. manželství.

Z té doby ve mně zůstala velká křivda, protože dospěláci někdy umí být k dětem pěkně hnusní. I když by mi to mělo být dnes už opravdu jedno, přesto si na to občas vzpomenu.

Zatímco na základní škole jste měla samé jedničky, na střední jste hned v prváku propadla ze čtyř předmětů a nakonec musela přestoupit na jinou školu. Co se stalo, že jste se tak moc zhoršila?

Za prvé mě začali zajímat kluci, za druhé jsem chtěla zpívat. Chtěla jsem dělat uměleckou větev železnobrodské průmyslovky, ale dostala jsem se na technickou. Máma mi řekla, ať jsem rok na té technické, že pak přestoupím na uměleckou. Jenže se potom zjistilo, že to nejde. Navíc jsem neudělala reparát, takže to bylo stejně jedno. Zaplať pánbůh jsem se dostala na ekonomku, což sice není taková zábava jako umělecká škola, ale je to jistota.

Spíš důvěra

Za dva roky budete s manželem už 40 let, jak moc je pro vás ve vztahu důležitá věrnost?

Myslím, že ani ne tak věrnost jako důvěra. Když schází důvěra, je potom všechno špatné.

Odpustila byste manželovi nevěru?

To záleží na okolnostech, jak k ní dojde, jakým je to stylem a po jaké době se to dozvíš… Nevím, ale dá se to řešit.

Nebojíte se stáří, kdy můžete být nemocná a nebudete mít nikoho, kdo by se o vás postaral, uklidil, nakoupil a nebo třeba jen pohladil a byl vám oporou?

A vy si myslíte, že děti jsou zárukou toho, že se o vás ve stáří postarají?

Tělu neubližuju

Záleží na tom, jak je člověk vychová.

Nezáleží. Můžou být stokrát dobře vychované a potom se na vás stejně vybodnou. Zažila jsem to u mnoha svých přátel. Já tělu neubližuju, chodím na preventivní prohlídky, a proto doufám, že své tělo dovedu ke konci v pořádku, abych byla soběstačná.

Původně jste se jmenovala – stejně jako naše populární zpěvačka 50. a 60. let, která působila i v Divadle Semafor – Jana Petrů. Když jste přestala pracovat jako účetní v Náchodě a na podzim roku 1972 nastoupila do Semaforu, hned vás přejmenovali z Jany Petrů na Petru Janů, aby si vás diváci nepletli. Vadilo vám to a byly i jiné možnosti, jak jste se mohla jmenovat?

Nebyly. Jiří Suchý na mě koukl a řekl: ,No, vždyť ono by to bylo hezké, kdyby se to jenom obrátilo.‘

A tím mně zadělal opravdu na spoustu problémů, protože dodnes mě hodně lidí nemůže přijít na jméno. Zpívám 37 let, lidé vědí, že jsem to já, ale hodně jich na mém jménu tápe a nakonec řekne: „Je tady ta… zpěvačka.“ (smích).

Odmítla Gotta

V polovině 70. let vám nabídl Karel Gott, abyste mu zpívala vokály v doprovodném triu, kde už měl Janu Kocianovou a Jitku Zelenkovou. Vy, a před vámi ještě Marie Rottrová, jste jako jediné začínající zpěvačky odmítly. Copak jde nestárnoucího slavíka odmítnout? A jak na to tenkrát Karel reagoval?

Netuším, ale třeba to ani nevěděl, protože to dojednával Láďa Štaidl. Nevím, jestli bylo pro Karla tak důležité, kdo mu bude zpívat vokály. Bylo to zkraje mého působení v Semaforu a hlavně jsem byla přesvědčená, že budu sólovou zpěvačkou.

Gottův trest?

Gott s vámi nikdy nenazpíval na desku žádný duet, i když jste později byla velmi slavná a populární a on během let nazpíval duety snad se všemi našimi zpěvačkami, které zrovna letěly… Myslíte si, že to mohlo být kvůli tomu vašemu dávnému odmítnutí?

Asi ne. Když mě začali brát lidé na vědomí, byla jsem žánrově jinde než Karel. A v 80. letech jsem s ním pár duetů nazpívala pro televizi, ale je pravda, že na desce z nich dodnes žádný nevyšel.

Taky jsem s ním zpívala ve 2. polovině 90. let Fantoma Opery na jeho turné, které jsem jezdila s berlí a s nohou v sádře, protože se konalo jen pár měsíců po mé vážné autonehodě.

Začínala jste jako rocková zpěvačka a až po deseti letech se z vás stala naše popová královna. Chtěla jste odjakživa zpívat rock, a nebo jste si ho vybrala jen proto, že u nás koncem sedmdesátých let nebyla žádná rocková zpěvačka, a tím pádem jste zaplnila mezeru na trhu a snadněji se prosadila?

Ano, bylo to proto, že tady žádná rocková zpěvačka nebyla. Byla to jediná volná parketa, která tady byla.

Rock: náhoda

Vaši rockerskou podobu vymyslel váš manažer, později a vlastně dodnes i manžel Michal Zelenka?

Vymyslel ji Zdeněk Rytíř s Otou Petřinou a také se Zelenkou. Měla jsem úžasnou kliku na náhodu – přesně v době, kdy jsem začala být nervózní jak sáňky v létě a chtěla být slavná, potkal Zelenka na benzince Zdeňka Rytíře, který byl obrovský hypochondr. Probírali tam spolu bolesti zad a různé nemoci a Zelenka se mu mezi řečí svěřil, že má doma nervózní zpěvačku, která se chce realizovat. A Rytíř mu na to řekl: ,To je dobře, protože jsme si s Otou řekli, že tady uděláme jednu Suzi Quatro.‘ A bylo rozhodnuto.

Příjemně „prdlá“

Současně s vámi začínala Jana Kratochvílová, která brzy utekla od popíkových Kroků Františka Janečka k rocku a začátkem 80. let emigrovala do Anglie. Považovala jste ji v dobách svých začátků za konkurenci a sledovala jste, co dělá?

Jasně, že jsem sledovala, co dělá. Vždyť jsme tu byly jen dvě ženské, co dělaly rockovou muziku. A snad ještě občas Věra Špinarová. S Janou jsem si rozuměla, ona byla taková příjemně „prdlá“.

Koncem 80. let jste byla naší nejpopulárnější zpěvačkou a třikrát vyhrála Zlatého slavíka. Změnila vás tenkrát ta velká sláva?

Být Zlatým slavíkem bylo důležité hlavně pro další rok kvůli obsazování do TV pořadů a kvůli koncertům. Jinak za to člověk nic neměl a nic to se mnou nedělalo. Jen na Koncertu slavíků vás poplácali po ramenou a řekli, že jsi šikovný, což bylo příjemné.

Co je pro vás v současnosti v kariéře důležité?

V kariéře už nic.

A v životě?

Aby mi sloužilo zdraví, měla v pohodě hlasivky a aby mě to ještě pár let bavilo, když vylezu na jeviště.

Do důchodu?

Přemýšlíte o tom, že byste zpívání za pár let zanechala a šla do důchodu?

Do důchodu půjdu za pět let. Ale do důchodu jako takového, že bych zpívání pověsila na hřebík, odstěhovala se na chalupu, pořídila si kočku a psa a koukala z okna – tak to se nechystám.

Litujete hodně něčeho, co jste v životě neudělala?

Ano. Je to už hrozně dávno, ale dodnes strašně lituji toho, že jsem v roce 1987 odmítla pana Dušana Kleina, když mi nabídl roli ve filmu Dobří holubi se vracejí.

Co mě moc mrzí

Proč jste to udělala?

Protože jsem byla úplně blbá! Byla jsem čistokrevná rockerka, a proto jsem si řekla, že do takového filmu nepůjdu. Když mám zvýšenou teplotu, tak si na to vždycky vzpomenu a nadávám si. Takový skvělý film s Menšíkem, Labudou, Hrušínským, Kňažkem, Somrem…

To je věc, která mě hodně mrzí. A mrzet bude až do konce života (smutně).

Jak se připravujete na koncerty v České Lípě, v Děčíně a poté i v Klášterci na Ohří?

Velmi pečlivě. Budou to všechno opravdu velké koncerty s nejlepšími písničkami mé kariéry s velkou kapelou, s mým oblíbeným Golemem. A budou to vlastně jediné mé koncerty v tomto kraji.

Vzkaz fanouškům

Co byste vzkázala fanouškům z Děčína, Klášterce, České Lípy a z okolí těchto měst?

Ať určitě přijdou na moje tři severočeské koncerty v hojném počtu. Udělám maximum pro to, aby se publiku moje vystoupení líbila, aby je dobře pobavila.

AUTOR: PETR KLÉR