Ředitelem ústecké Severočeské vědecké knihovny se Aleš Brožek stal v roce 1990, když mu bylo 38 let. Doteď neúnavně pátrá v historii vlajek klubů sportovních i sokolských jednot. Napsal Lexikon vlajek a znaků zemí světa, píše také knihu o české vlajce. Je prý na ní stále co objevovat.

Práce v knihovně pro něj byla výhodou. „Říkal jsem si, že si tuhle knížku nekoupím, protože si ji mohu půjčit. Jakmile si totiž člověk zvykne knížky kupovat a sbírat je, těžko je pak vyřadí. A když má malý byt, nemohou se mu tam vejít. My jsme vždy bydleli v bytech a nemohli jsme dát knížky třeba na půdu," usmívá se Brožek.

Přemýšlel jste nad tím, co by knihovna byla bez vás?
Určitě by byla kvalitní, taková nikdy nestojí na jednom člověku. Ředitel může být pracovitý, ale pokud stejní nebudou lidé pod ním, knihovna bude stagnovat. Ale tady v Ústí je většina lidí pracovitých.

Co vám knihovna dala?
Jsem obdivovatel různých žebříčků, tabulek a srovnání. Kdysi jsem v encyklopedii četl o našich knihovnách a obdivoval, kolik svazků má Národní knihovna a kolik další velké knihovny. Já vždy toužil tam pracovat, takže když přišla šance nastoupit do Krajské vědecké knihovny, nezaváhal jsem. Má asi jen 700 tisíc svazků, ale může nabídnout na 400 tisíc titulů, což je slušná nabídka. Tady jsem se našel, bavilo mě to tu. Národní knihovna by pro mě byla moc veliká a nějaká okresní zase moc malá.

A co vám vzala?
To by spíš řekla moje manželka a mé děti. Myslím, že jsem se jim nevěnoval, jak jsem měl, a preferoval knihovnu, kde jsem trávil i soboty a neděle. Měl jsem se věnovat víc dětem.

Je vám jasné, že už to teď nedoženete?
Je, ale mohu se víc věnovat vnoučatům. Ta se začínají rodit, jedno je čtyřleté, druhé půlleté a ještě třeba mladší dceři se může narodit dítě.

Zůstane tu po vás nějaký pomníček, něco, co se nikdy nepodařilo?
Dodnes se nepodařilo nejrozumnější řešení, jaké u knihovny může být. Totiž aby pro ni byla postavena samostatná budova. Místo ní jsme jen dostávali další vily, kde majitel nikdy nepočítal s velkými místnostmi s regály. Mohu závidět třeba Liberci, kde se jim podařilo postavit velikou budovu a mají tu vše dohromady.

Myslel jsem ale tzv. Evropskou knihovnu, nové skladovací prostory, které už v Ústí dávno mají stát.
Objekt už je vyprojektovaný, stavební povolení existuje, loni byla vyhlášena výzva, peníze poskytne EU. Jediný problém je, že se počítalo s tím, že se zrekonstruuje vila v ulici Na Schodech, která sloužila jako učiliště. Na jejím místě by vznikl obrovský depozitář, který by sloužil i jako studovna. Vyprojektované to přišlo na necelých 160 milionů, ale EU podporuje knihovní projekty jen do 130 milionů korun. Ale náš zřizovatel Ústecký kraj věří, že to vyjde. Pak by knihovna měla ještě i třetí budovu.

A neměli jste mít původně objekt na zahradě?
Měli, původně se uvažovalo o tom, že má stát na naší zahradě v Churchillově, pak se uvažovalo o ulici Stroupežnického. V úvahu také připadalo, že bychom měli být v rohové bance (dříve to byl dům odborů pozn. autora) v dolním rohu Mírového náměstí. Tam, kde donedávna bývala velkoprodejna asijského zboží.

Jaký jste měl vztah k Ústí a ke knihovně v dětství?
Do Ústí jsme se stěhovali v roce 1960, bylo mi osm, začal jsem chodit na knihovní pobočku Klíše na náměstí Hvězda. Patřil jsem tu k nejaktivnějším čtenářům. Ve dvanácti jsem se rozhodl vytvořit seznam knih, které od roku 1949 vydalo Státní nakladatelství dětské knihy. Z regálů jsem vybíral starší dětské knihy, opisoval si z nich údaje, další dětské knihy jsem jezdil hledat do dětského oddělení v kulturáku. Vedoucí mi v prodejně knih na Fučíkovce schovávala novinky, o prázdninách jsem jezdil za babičkou do Prahy a v nakladatelství zjišťoval vše potřebné. Když jsem po čtvrtstoletí nastoupil jako ředitel do Maximky, knihovníci, co mi jako 13letému klukovi vycházeli vstříc, už byli v důchodu.

Jak jste se stal ředitelem?
Má výhoda byla, že jsem měl zkušenost s provozem knihovny a díky zálibě ve vlajkách jsem uměl řeči, abych si o jejich historii mohl číst v knížkách německých, anglických, španělských i francouzských. Lidé tu řeči moc neznali, maximálně ruštinu. Na komisi jsem udělal dojem snad i mládím.

Jde dohromady váš zájem o vlajky s funkcí ředitele knihovny?
Chovám se trochu jako uživatel knihovny. Když bádám o vlajkách, musím si odborné knížky půjčovat. Navíc jsem si vyhledáváním informací v knihách vypěstoval různé postupy. Takže to knihovníkům vracím tím, že je školím a ukazuji jak se dostat k různým informacím, ke kterým dřív z časových důvodů nemohli.

Jste velký odborník na vlajky, setkáváte se i s těmi pokaženými, které autoři udělali špatně, a město či obec tak může být jen k smíchu?
I zde jsou lidé šikovní ale také neumětelové. Teď se zabývám spolkovými prapory vyšívanými v 19. a 20. století a vidím rozdíly. U obcí bylo důležité nechat si udělat víc návrhů a vybrat si. To byl případ obce, kde měli na vlajce psa a měnili ji. Smáli se jim totiž, že psy jedí.

Která vlajka vás první nadchla?
Nemohu říct, že to byla jedna vlajka. Nadchlo mě, že v atlasech kromě map bylo na konci vyobrazení vlajek té doby. Mně se líbila jejich barevnost. Viděl jsem, že některé vlajky jsou tvořené pruhy, jiné byly složitější. Sám mám rád ty jednoduší, třeba japonskou, dala se snadno namalovat. Líbila se mi i americká, u níž počet hvězd znamená počet členů unie. Je v tom hezká symbolika. Bavilo mě, že jich vidím spoustu najednou, viděl jsem mezi nimi rozdíly a přemýšlel, proč tu ty rozdíly vlastně jsou.

Co je podle vás dnes největší zločin čtenáře?
Krádež. Říkáme, že naše rodinné stříbro jsou regionální publikace, knihy, které vycházely a vycházejí na území kraje. Některé máme jen jedenkrát, nemá je ani Národní knihovna. Přitom je často ukradli lidé u nás zaregistrovaní, ale soudy jsou na ně krátké. Anebo je nemusí ani odcizit, stačí je poškodit, něco z nich vytrhnout. I to se stává, ačkoli dnes už jsou k dispozici kopírky a lidé z knih nemusejí opisovat jako dříve.

Kasina mají seznamy lidí, kteří do nich nesmí. Nebylo by dobré udělat takové seznamy i pro knihovny?
Ono je to na hraně zákona, ale někdy si s ostatními knihovnami dáváme echo, že je čtenář problémový. Naštěstí nemáme staré tisky a prvotisky, ale v 90. letech se pohyboval po republice učitel zeměpisu, který vyřezával mapy ze starých knížek. Byl odsouzen na šest a půl roku, u něj si zámecké knihovny musely předávat informace mezi sebou jako varování.

Co říkáte na to, že podle některých lidí jsou povinné výtisky pro knihovnu zločin? Je to nesmyslné a zbytečné?
Na jednu stranu chápu podnikatele, vydají-li třeba výpravnou obrazovou publikaci za dva tisíce korun a řeknou si: „Mám dát dva výtisky do Národní knihovny, po jednom do Brna, Olomouce a jeden do krajské knihovny, je to už celkem deset tisíc korun." Pak jim to může přijít skoro jako nějaké vyvlastnění. Ale na druhou stranu to může být osvícený nakladatel, který si řekne: „Budu mít jistotu, že knihy skončí i v knihovně. Žádná významná dodnes nebyla zrušena, hrozí jim snad jen požár." Za sto let už jeho knihy lidé vyřadili, ale v knihovně stále ještě budou k dispozici. A když se třeba jeho pravnuci budou zajímat o svého slavného předka, v knihovně najdou knížky, které kdysi vydával.

------------------

ALEŠ BROŽEK

-  knihovník a vexilolog (vexilologie je věda zabývající se historií a symbolikou vlajek, praporů)

-  narodil se 22. května 1952 v Praze

-  vystudoval VŠCHT v Praze, je ženatý, má dvě dcery Hanu a Zuzanu

-  v letech 1978-1990 pracoval ve Výzkumném ústavu tukového průmyslu v Ústí nad Labem

- byl v pořadí 5. ředitelem SVKUL