Na otázky Deníku odpovídal Milan Cais, bubeník, zpěvák, spoluautor hitů i zakladatel Tata Bojs. Jejich turné k 25. výročí už pobavilo zkraje srpna i Open Air Festival na letišti v Panenském Týnci.

Hity živě: Tanečnice, Piti piti pa…

Na severu Čech už tak hráli hity „Tanečnice", „Opakování", „Attention aux hommes! (Piti piti pa)", „Šťastnější", „Papírovka" nebo „Pěšáci". Ty na kbelíky, petky, roury a další věci z marketů pro dům a zahradu. Na úvod měl Milan Cais bubny z kbelíků a Mardoša divnou kytaru. „Když jsme začínali, bicí jsme ještě neměli a ani na ně neuměli hrát," říká Cais přezdívaný Bublajs. Spolu s Mardošou (baskytara, výskoky) a dalšími spoluhráči slaví výročí kapely i unikátním kompilačním 2CD „Hity a city" (Supraphon 2013), které má hned čtyřicet skladeb včetně „děsivé" novinky „Strašidelná".

Ale moc nechybělo a v Týnci vůbec Tata Bojs, kteří každý výroční koncert čekají na setmění, vůbec nemuseli hrát. Počasí tu srpnovou sobotu hrozilo silnou vichřicí i průtrží mračen, což  „odnesla" kapela  O.Children (Londýn) před Tata Bojs. Bohužel, vůbec nezahrála.

Jak si Tata Bojs užívají výročí? Koncerty, na kterých slavíte 25. narozeniny kapely.
Jsme nadšení, fatální problém zatím nebyl, vše je dobře dopředu nachystané produkčně i technicky. Obavu, že koncert nebude, jsme měli  jen v Týnci. Hnala se na nás bouře, ale nakonec jen zafoukalo (vítr tam strhl plachtu z DJ scény, pozn. aut).

Pryč, spadne nám to na hlavu!

Ale strach jste měli, ne?
Ten koncert byl první z turné, který viděla i má žena. Spolu jsme přijeli, lezu z auta a slyším, jak někdo na hlavním pódiu řve na lidi. „Vystřelte, nebo nám to spadne na hlavy!" Z pódia vyběhlo 7 bedňáků, apel toho hlasu byl tak silnej, až jsem se sám lekl. Obloha zatažená, nad pódiem se houpou naše ledky, nic příjemného. Ale loni jsem to měl v Týnci horší.  Nebyl to výpravný koncert,  ale protože jsme tam neměli tým, techniku jsem si hlídal sám. V Týnci na letišti je to každý rok napínavý!

Bylo vám O.Children líto?
Měli to nepříjemný… Přijet až z Londýna, být nastartovaní na zážitek s lidmi, a pak nic. Ale byl  tam dost blázinec, rozhovory a tak, neměl jsme čas to s nimi  víc prožívat…

Jedete unikátní výroční turné, jak moc jsou Tata Bojs slavící, až mejdanová kapela?
Jak kdy. (smích) Po koncertech jezdíme rychle domů, ale někdy se zasekneme a pak to stojí zato. Ale protože už každý máme rodiny a nějaký roky, čím dál tím víc si uvědomuju, že to není možný jako dřív. Musíme myslet i na druhý den. Vědět  že když budeme do šesti  do rána kalit, odrazí se to  pak večer na koncertě.

A nejste ani Mick Jagger…
No řekl bych, že i on už je na sebe hodnej. Nedávno jsem se bavil s klukama ze Sunflower Caravan. Viděli na DVD Coldplay, jak  dohráli přídavek, sešli z pódia a  rovnou do vrtulníčku, který s nimi letěl na hotel. Už byli  ve vzduchu, ale  40 tisíc lidí dole na stadionu křičelo… Coldplay se najednou od davu, kde je šílená energie, octne daleko, každý  muzikant je sám na pokoji. Bubeník mluvil o tom, jak je změna těch nálad  psychicky náročná. Ale chápu, že když kapela jede delší  turné a obden má koncert, že musí i odpočívat. To jinak nejde.

Kolik lidí se podílí na vašem výročním turné?
Úplně spočítané to nemám. Ale scéna se úplně nevyráběla, já jen navrhl sestavy a ty se poskládaly k sobě. Měli jsme dva dny testů a zkoušek, turné jsme podřídili čistého času týdnu příprav. Dušan Neuwerth, náš zvukař, si  uložil všechny barvy nástrojů do počítače, to pomohlo.  Něco se doladilo na prvních koncertech. Teď už je vše v našich digitální pultech připravené natolik, že vstupujeme na pódium bez zvukové zkoušky.
Podobně to měl před lety David Bowie, když jsme s ním hráli. Vůbec jsme nechápali, že nezvučí, ale jde to. Vše připravíme předem, spočítáme si prostory, vstoupíme na pódium, technici ověří, že vše funguje, já vezmu paličky, hraju 
a skvělej zvuk tam je od prvního tónu. V tom jsme nic nepodcenili a funguje to.
S námi jezdí tým asi 12 lidí,  den před koncertem parta pěti lidí  naši scénu nainstaluje. Je připravená u stropu a sjede až na naše vystoupení.

Největší úspěch? Recyklovaní Pěšáci!

Jak se liší jednotlivé výroční koncerty? „Jako vejce vejci"?
V podstatě právě tak.  Playlist jsem sestavoval několik hodin tak, aby byl  koncert pestrý a měl nějaký vývoj.

Jsou písničky naživo víc uzpůsobené vašemu výročnímu výběru „Hity a city"?
Ale my jsme nechtěli, aby turné, i když ho jedeme k 25 letům Tata Bojs, působilo moc bilančně, vzpomínkově. Hrajeme tedy náš současný repertoár a máme při tom současný zvuk i projekce.
Takže vzpomínky na dětství nebo rané Tata Bojs se objeví jen ve dvou aspektech. V Intru prolítneme naším čtvrtstoletím pomocí letopočtů a dobových fotek, pak sám zahraju na kýble a Mardoša na naši původní basovou kytara. Snažili jsme se vylovit z prehistorie ten zvuk i nástroje, které tehdy Tata Bojs měli. A pak už je jen intermezzo „Pěšáci" s recyklovanými nástroji. To nám přišlo jako zábava pro lidi a ukazuje se, že ta písnička má asi největší ohlas z turné.

Jsou pro vás tito „Pěšáci" nejspeciálnější song koncertu?
Když pominu, že máme poprvé 2. bubeníka, který občas přijde podpořit ten tlak, a že je v projekcích dost vychytávek, tak jsou „Pěšáci" největší zajímavost. Vždyť je hrajeme na úplně jiné nástroje, než které u nás kdy lidi mohli vidět.