Ale jak se i sami ve čtvrtek 15. října v ústeckém Domě kultury přesvědčíte, a to dokonce i bez slavné dcery populárního herce, to bude fajn. Dokazuje to i rozhovor Deníku s herečkou Jitkou Asterovou, která za Annu v Intimním divadle Bláhové Dáši skvěle naskočila do rozjetého vlaku.

Ale Dáše to nevadilo

Ve svém rozhlasovém pořadu jste se svého času věnovala sexu a partnerským vztahům. Byl i to pro principálku Intimního divadla Dášu Bláhovou důvod, proč vás pro inscenaci oslovila?
Když mě Dáša oslovila, byl můj rádiový pořad v plném proudu. Nemyslím si ale, že to mělo souvislost. Byla jsem spíš ráda, že jí to nevadilo.

Byla to pro vás velká změna a radost bavit se „o stejných věcech" s publikem na přímo, ne jen anonymně z rádia? I proto jste nabídku přijala?
Je to úplně jiná práce než v rádiu. Tam jsem byla sama za sebe, kdežto v „Monolozích" jsem schovaná za postavy, které hraju. Důvod, proč jsem nabídku přijala, byla jednoznačně Dáša Bláhová, která je pro mě pojem!

Hrajete v Monolozích vagíny i proto, že pro ženy je dnes na divadle méně příležitostí?
Tak to si nemyslím. Spíš je dnes méně práce pro herečky po padesátce.

Po Hře o jablko

Dáša spolu s režisérem Menzlem dávala této zemi lekce ze sexu a erotiky už v časech, kdy to zdaleka nebylo obvyklé. A nepíši jen o Hře o jablko. Myslíte si, že k pořadu typu Monology vagíny jednou muselo dojít?
Dáša je výjimečná herecká osobnost, která se nebála tohoto kontroverzního textu.

Mimochodem, téměř dvacet let strávila Dáša Bláhová v emigraci v Austrálii. Podepsala se tato zkušenost na Monolozích, jak je známe od Intimního divadla Bláhové Dáši? Co myslíte?
Určitě přinejmenším v tom, ze hru sama vybrala,přeložila a svými bohatými hereckými zkušenostmi právě v Austrálii vdechla hře světový šmrnc!

Různé státy k této hře přistupují jinak. Amerika ji bere vážněji až prudérně, pro Česko je to často „bohapustá" legrace. Souhlasíte se slovy bohapustá?
Tak to nesouhlasím. Byl byste překvapený, jak české publikum reaguje citlivě! Během představení salvy smíchu a vzápětí hned tečou slzy dojetím.

Co vám Monology dávají pro váš osobní život? Je to třeba i jiný způsob „otrkání"?
To představení miluji hned z několika důvodů. Má skvělý text, hrají ho se mnou vynikající herecké kolegyně. Kromě Dáši je se mnou na jevišti Michaela Sajlerová. Obě jsou tak úžasné a pokaždé trochu jiné, že po nich nastupuji s velkým respektem. A hlavně se máme rády na jevišti i mimo něj. A to je dnes velmi vzácné.

Hrála jste už Monology i na netradičním místě? Třeba v ženské věznici, na střední zdravotnické škole v rámci výuky či na poli pro „chmelovou brigádu"?
Hrály jsme je jak v malém sále pro čtyřicet lidí, tak pod širým nebem pro dva tisíce lidí z iPadu.

Které místo ze hry nejvíce užíváte, či je hodně citlivé? A které jste nemohla „vydýchat"?
Nejraději mám svůj monolog o znásilněné dívce.

Je to dost vážné

Opravdu? Proboha proč?
proto, že jsem moc vážných hereckých příležitostí neměla.

Máte z Monologů zážitek, na který byste radši zapomněla?
Začátky prý byly hodně těžké, ale já jsem do hry vstoupila později za Aničku Polívkovou. Takže já už zažila pouze to
pozitivní

A co trapasy, stávají se?
No jasně. Třeba když zapomeneme text (smích).

Když jsem tu hru viděl tak před dvanácti lety v malém ústeckém socialistickém kulturáku, bylo zajímavé sledovat reakce publika. Zatímco ženy čtyřicet plus dělaly „kyselé ksichty", ač si pak doma s manžílky (nejspíš) pouštěly porno, seniorky sedmdesát plus se výborně bavily. Jak si to vysvětlujete?
Vysvětluji si to jednoduše. V sedmdesáti už nemáte žádné předsudky.

A je i nějaké publikum, nad kterým už zkrátka lámete hůl? Nebo berete tuto práci tak trochu i jako misionářství, a to je přeci „úkol až svatý"?
Nad žádným publikem hůl nelámeme. Někdy je to sice trochu bitva, ale my ji vždy vyhrajeme!