Nejen o tom, co diváky čeká, mluvil Georgis Agathonikiadis. Režisér se do Mostu se vrací, v roce 2008 tu nastudoval adaptaci Felliniho Silnice.

„Díky divadlu v Mostě jsem pro sebe Otu Pavla objevil. Už když jsem jeho povídky četl, říkal jsem si: Ten člověk je ďábel! To bych rád udělal". Arnošt Lustig ho přirovnával k Řeku Zorbovi, což je postava, kterou dobře znám," řekl obdivně. A proč se hra jmenuje Povedený tatínek a my? „Je víc o jeho klucích. Jak s ním prožívali veselé i smutné příhody, o nichž Ota Pavel tak pěkně psal."

Vaše nová inscenace je koláž více povídek. Co je spojuje?
Natočili jsme filmové dotáčky, v inscenaci jsou i písničky. A hlavně je tu hudba; z takové té přírodní krásy, jejímž motivem je řeka Berounka, se ale dostáváme i do koncentračního tábora. V nové inscenaci je bolest i radost.

Co vám u Oty Pavla více vyhovuje? Dojetí, jeho smutný osud za obou režimů, či jeho humor?
Spíš bolest, kterou popisuje. To se u autorů málo vidí, jak uměl popsat přechod ze světla do tmy. Vždyť popisuje i to, jak se zbláznil. Když už je člověk blázen, těžko ví, co dělá. Ale on o tom píše takovým poklidným způsobem, až mi z toho jde mráz po zádech.

Ota Pavel je velmi známý jako autor knih o sportu…
To ano. Když jsem přijel do Čech a točil jsem s Otovým bratrem Hugem, vzal jsem ho třeba na Berounku a on mi vyprávěl o dětství, naráz jsem zjistil, že byl Ota Pavel úplně jiný člověk, než jak jsem si ho představoval.

Byl i proti režimu, komunistům?
Psal o tom, že se komunisti i fašisti postavili k židovské otázce stejně špatně. Přejmenoval se z Poppera na Pavla, a přesto mu komunisti nedali pokoj. Špatně nesl, že i po válce tu byli perzekvováni Židé.

Jak ho známe i z obou slavných českých filmů, Smrti krásných srnců a Zlatých úhořů, byl to dost podnikavý člověk. Jakou jeho vlastnost byste rád měl?
Takové to jeho bláznovství. Vždyť on byl buď v nebi, nebo v pekle. Byl jako malé dítě. Přišel domů, jeden den byl milionář a druhý den neměl na pivo. To se mi líbí, ta jeho dětská duše. Má radost ze všeho, vše silně prožívá. Není to běžná přízemnost. Byl člověk, který měl křídla.

Co z toho chcete přenést na mostecké publikum?
Právě toto. Chci spolu s ním říci, že i když je život velice těžký, pořád tu je naděje. Život je krásný, opravdu.

Zasahuje Pavlova láska ke sportu i do mostecké inscenace?
Ne, to ne. O sportu je tu zmínka jen proto, že vypráví, že se zbláznil na olympiádě. Na to jen vzpomíná jako vypravěč, hra je víc o jejich rodině, o bratrech, o mamince a o prodávání zboží…

Uvidíme „živého" Otu Pavla?
Ano, a dokonce jeho „tři fáze". Ukážeme ho publiku jako dítě, pak jako asi dvacetiletého a také jako staršího muže.

Pavlovi ubližovali mnozí. Co by řekl na naši současnost?
Myslím, že by tuto dobu vůbec nepochopil. Že jsme úplně jinde, že jsme vykolejili. Třeba v mé zemi, v Řecku, slyšíme na sebe samé pomluvy, nepíše se o nás hezky. Podle mě to ale nemá s ekonomikou moc společného. Je to větší krize morální, než ekonomická. Evropa má dnes morální problém. Lidé se neumí chovat, ať je to kdekoli. Kradou, neváží si ničeho a vše svádí na důchodce i další, kteří s tím nemají vůbec nic společného.

Která z těch povídek je pro vás nejsilnější? A čím?
Řekl bych, že všechny mají své. Vnímám je jako děti, a těžko přeci řeknete, které své dítě máte radši, a proč. Baví mě na nich, jak se Ota Pavel do všeho vrhal s takovým patosem, miluju lidi, kteří se v životě dokáží své věci oddat, ne být obyčejní. Ota Pavel byl velice zajímavý člověk. Psal pěknou češtinou, do jedné věty dokázal dostat tolik krásy.

Byl tatínek Oty Pavla čistá duše, či i trochu šibal? Uměl i trošku využít pro sebe něčí hlouposti?
To v obchodě jinak nejde, pro rodinu by udělal cokoli. Musel si pomoci, jak to šlo, ale charakterově to byl velice čistý člověk.

Využil jste celý soubor mosteckého divadla. Ocení to divák?
Určitě. Ono to trochu připomíná Felliniho Amarcord tím, že je to inscenace plná postaviček. Jsou to spíš malé role, ale zanechají dojem, člověk si je zapamatuje.

Je pro vás obvyklé, mít na jevišti také děti?
Není, je to velmi složité. Složitější, než u filmu, na divadle je to totiž věc herců, ne režiséra. Musíte herce do té řeky pustit a oni začnou tvořit, vy už na ně nemáte.